Viděla jsem minulý pátek něco. Na Dejvické šel po schodech do podchodu u metra pes vlkodav. Znáte vlkodavy? Někteří jo a dobře, však já vím ;-) Vlkodav je obrovský. Ten na Dejvické dával na schodech hodně pozor. Hlavu měl skloněnou až mezi nohama, sledoval schody a pekelně se soustředil. Šel pěkně zaširoka, takže tlapy měl prostě ode zdi ke zdi. Vážně. A podivně je střídal, musel asi myslet na každou nohu zvlášť, šel tak zvláštně chaoticky. Byl to měkce bizardní pohyb velikého šedého zvířete, které se vyrovnávalo s lidským světem. A teď si to třeba přečtěte ještě jednou a představte si to...
Byla jsem v lese. Obloha byla modrá úplně zcela, slunce hřálo jako v září a vítr foukal taky jako v září (brzy bude čast vyvenčit všechny naše draky). Byl tam klid a všude kolem život. Ráda chodím trávou a dívám se a poslouchám a sahám kolem.
Šla jsem po stezičce v březině, kde do mě předloni málem narazil jelen.
Vážně. On šel totiž tehdy tou březinou směrem k cestě, kde jsem stála potichu já. Na zemi tam byla spousta větví, a tak je opatrně překračoval, díval se pod nohy a nevšiml si mě. Úplně velikej jelen s velikýma parohama. Stála jsem potichu na cestě a říkala jsem si: "Teď už si mě všimne... Ne, tak teď už si mě prostě musí všimnout... Ne... No ale teď už fakt..." Prohlížela jsem si ho, byl nááádhernej a obrovskej. Došel na čtyři metry a uviděl mě. Ten jelen vykulil oči, nekecám, dovopravdy vykulil oči, otočil se a v těch popadaných větvích zakopával pryč, parohy se mu mlátily o břízky, chudákovi. Volala jsem za ním: "Neutíkej, dyť si ublížíš..." Óbrovskej a nádhernej.
Tentokrát jsem nepotkala jednoho jelena, ale dva. Tak asi na osm metrů. Když jsme se uviděli, chvíli přemýšleli, kudy utečou, a vybrali si špatně. "Tam néé, tam je plot, haló!" Když sami zjistili, že to tamtudy nepůjde, vrátili se kolem mě a utekli na druhou stranu. Neprchali, oni odběhli lehkým klusem. A byli nádherný, obrovský a nádherný.
Ležela jsem pak na trávě a dívala se nad sebe na vysokou břízu. Ohýbala se ve větru, pod tím modromodrým nebem, listy se vrtěly a vlály a šuměly a občas některý odletěl s větrem.
Ve světle toho všeho myslím, že na trable a potíže je třeba jít od lesa :-)
Spěchám, víte? Zítra startuje naostro GUG a tak vůbec. Musím se na to připravit, aby mě nezaskočila tréma. Honem.
Martina na mě ve skypu mává, to nemůžu minout, ahoj, Martino, máš se?, grupy šlapou, jo? no prima, ale jdi, já jsem vám s tím pomohla hodně ráda, držím vám palce, jste šikovní...
Nazdar mami, no jasně, všechno v pořádku, Ondrovi noc není a já teď celkem musím kmitat, víš, promiň...
Jeee, Petře, mohl bys mi zavolat tak za hodinku, prosím tě, já bych něco domákla a pak dáme řeč, šlo by to? (pokus o řízení procesů)
No, Jirko, tohle fakt nevím a já to teď nemůžu hledat, nevadí to moc?...
Otevřu si přípravu na GUG a teď už fakt žádné rozptylování, jen ještě Milanovi odpovím, je príma a navíc guger. A pak už jen GUG. Honem, po hlavě do toho.
Píše Vojta...
Zahazuju time management, tah na branku, odsunuju všechno, protože (a kdysi jsem o tom věděla, ale to jsem ještě byla hloupá a nepřišlo mi to tak zásadní): Zítra startuje obrovský urychlovač LHC, 27 km dráhy, pustí do něj částice, ale zatím jen jedním směrem. Až je totiž pustí proti sobě a urychlí na rychlost světla (!?!), nechají je do sebe vrazit, bude to něco jako malý velký třesk, a budou se dívat, co se přihodí, jaké částice z toho vyletí. Rozumíte? Já málo, ale možná i dost.
Zpomaluju, jdu si nalít pivo, ono všechno má svůj vesmírný čas a já jsem vážně malá. Pak popovídám s Milanem, zavolám Petrovi, najdu Jirkovi, co potřebuje. A pak, až bude klid (před třeskem), začnu znovu přemýšlet o tom, jak zítra pojedu do Prahy a co všechno se tam stane. Před třeskem.
Držím jim palce, ať ten "collider" šlape, jsem totiž zvědavá.
