Tak já vám nevím, jak to s tím (rušením škol) vlastně je...

Tak já vám nevím.
A buď to potřebuji vysvětlit, nebo jen zas a znova prozřít. Nerozumím, nebo se jen s tím stále ještě naivně peru?
Můj dobrý přítel učí na gymnáziu. Je to kvalitní gymnázium. Pravda, vím to jen... z doslechu, nechodila jsem tam. To gymnázium má být sloučeno - se střední zdravotnickou školou a s obchodní akademií. Vzdělávání chřadne i ve Šluknovském výběžku.
Viz článek v médiích, viz prohlášení na stránkách školy.
A dále:
Respekt.cz - článek "Vyzkoušíme, uvidíme". Cituji:
"Jablonecká gymnázia sice fungují výborně, ale při klesajícím počtu dětí opouštějících základní školy by podle krajského náměstka pro školství Radka Cikla (ČSSD) kvůli nim ve městě a blízkém okolí zůstaly prázdné odborné školy."
No nevím.
A jak to tedy je?
Není gymnaziální vzdělávání trochu specifické? Není důležité mít v kraji absolventy gymnázií, kromě soustružníků? Zná někdo v kraji prognózy, čísla? Je to opravdu "optimalizace" sítě škol?
Ekonomicky nevím, ušetří kraj vůbec? Zná někdo ta čísla?
Nebo zůstane zachována ta škola, o které na kraji lépe vědí... z doslechu...
Nebo je to otázka loktů?
A nebo se jen krajské vlády snaží splnit plán mystéria školství?
Plány mystéria školství...
Je to tak všude?
Začínám se pochechtávat...
Proč já nejsem radši zahradníkem...

Cesta za náprstníky a sovami

Jeli jsme ven. Už jsme to moc chtěli.
V Klobukách jsme vylezli ke kostelu a našli poklad. Pak jsme o kus dál v poli navštívili Kamenného pastýře.

Cesta nás náhodou zavedla do Peruce, kde Božena, "perůc" u studánky prádlo, padla do oka Oldřichovi.

My jsme však cílili do Panenského Týnce, nabrat energii. Japonský turista ji čerpal z nanuka, my z toho prazvláštního místa.

V Bílichově s námi pohovořil Březňák a v lese jsme si pak našli tiché místo na lesní večer u ohně, co zhasíná a rozsvěcuje les, se světluškami. Na lesní noc a na lesní ráno.

Teplice bývaly kdysi výstavní. Ale úpatí Krušných hor je přívětivé stále. Jsou tam sladké potoky, tajemná lesní promenáda a je tam les, kde bydlí sovy. Soví les. Když padá tma, povídají si a pak letí na lov.
Pak pršelo. Prošli jsme bezpečnou tmou a v dešti jeli krajem zpátky.

Ale já to všechno pořád mám před očima a dost se mi po tom stýská.
Všude tam byly náprstníky...

Volby, to je něco jako... rozhodnutí?

Blíží se volby. Osciluji volně na jedné straně mezi potřebou vědět co se děje a stát si za svým a na druhé straně potřebou neexcitovat se nadměrně něčím, co tak jako tak přijde.
Ale volit půjdu, to pozor, rozhodně půjdu. Jen ještě tedy nevím na tuty koho. Představu bych měla.
Mám ráda divadlo, velmi. Ale nějak se občas nedovedu smířit s tím, že i dění kolem mne je takové popové divadlo s barevnými kulisami. Před volbami si připadám jako v muzikálu. V českém muzikálu. Ale na muzikály mě, moji milí, prostě nikdo neutáhne.

Zajímavý post se objevil na blogu v Respektu, píše Ondřej Mirovský, od Zelených (na tom ale vážně nesejde):
Jak se dostat jako divák na otázky V. Moravce a co u toho zažijete. (via Lucie)

Tak a dost! Konec lenosti, dám se do klubu.

Fakt mě to dopálilo.
Šimona Pánka jsem znala na vejšce a už tehdy měl mou úctu a přátelství, i když si mě nemůže pamatovat (asi).
Když startoval Člověk v tísni, měl také od počátku mou úctu a přátelství. Jednu dobu jsem byla členkou klubu přátel.
No. A pak se dozvím, že Paňák Rád straší ředitele škol, aby nedovolili na školách studentské volby. Mohlo by k tomu být mrtě komentářů, nechám je tisku. Ale vzkypěla jsem. A tak díky Paňákovi jsem učinila to, co jsem už pár let plánovala obnovit: přihlásila jsem se znovu do Klubu přátel Člověka v tísni. Zároveň vyhlašuji otevřené nepřátelství Paňákovi. Howgh :-)

Čarodějný dýchánek

Trochu jsem se bála tam jet, ale chtěla jsem tam jet (s tebou, víš).

Seděli jsme na střeše hospody, pod námi to dunělo zvukovou zkouškou, bylo to príma, ale bála jsem se.

Sešli jsme dolů do sálu a já dostala čas, hodně času. Když to pak už opravdu začalo, byla jsem připravená a strach byl fuč.

Vplula jsem a našla si vlnu. Byla hůůůůůůůůů vysoká a dalo se stát na její přední hraněěěěě. Vlna s vlnou si mě předala a pak další a dalšííí... a já se nechala. Mohla jsem si vybírat vlny.

Mohla jsem si vybírat, jak rychle a kudy pojedu. Střihla jsem si občas skočit skrz, frčela jsem rychle rychle rychle a ten zvuk byl totální. Spousty bubeníků se slily do linek a ploch a byl z toho takovej výlet prostorem, jakej jsem sjela prvně.

A další. A znovu. Počkat si a pak už si jenom užívat tu svobodu. Nechtěla jsem v žádným případě přestat.

Jooo! Hardcore! Jooooooo!

Witch Hunt!

Witch Hunt!

Proč uvšechvšudy nechodím častěji do Národního divadla?

No proč? Nevím.

Lístky je sice třeba kupovat daleko dopředu, ale vyrazit si v sobotu odpoledne do Zlaté kapičky není přece žádný problém.

Byli jsme včera na Našich furiantech. A mně se to zkrátka líbilo. Bavilo mě to. Dívala jsem se kukátkem z bidýlka na druhé galerii na takovou běžnou vesnici a její lidi a připadalo mi, že tuhle hru vidím konečně dobře.
Doporučuju zajít si občas do Národního divadla.

Nebo jinam do divadla.

Malé narozeniny

Dneska mám malé narozeniny. Slavím malé narozeniny už celá desetiletí ;-) Lidi, dyť já s tím začla někdy na gymplu!
Malé narozeniny jsou narozeniny, které nemáte jednou za rok, ale každý měsíc. Pro mě jsou lepší než ty velké. Ty malé jsou jen moje, je to jiný den než ty ostatní, už od rána. 

Celý den si něco dopřávám. Občas si koupím čokoládu, tatranku, někdy jdu na oběd, často večer nepracuju, alébrž piju pivo, víno, kakao, nebo čaj z krásné konvice nalitý do krásného šálku, co se z něj pije se zvednutým malíčkem. Ono hlavní je žít ten den s výjimečným pocitem. 

Málokdo moje malé narozeniny zná ;-) Ale někdo jo. Dneska jsem třeba dostala od Josefa báječnou koblihu s čokoládou, to bylo hezký.

Možná vám to přijde praštěný, ale představte si, že máte jednou měsíčně v kalendáři předepsanej vlastní pěknej den! 
A představte si, že váš člověk (třeba syn) taky slaví malé narozeniny, to už máte dva pěkné dny měsíčně. Ono u dětí je to vůbec fajn, protože kdykoli žádají třeba párek v rohlíku, hranolky, nebo nějakou pitomost (třeba umělohmotnej záchod s malými kulatými bleble bonbóny) a trvají na tom a moc si to přejí, můžete jim slíbit: "Jasně, přej si to k malým narozeninám a já ti to určitě koupím." Před narozeninami je záchod zapomenut. Když není, pak to váš člověk opravdu hodně chtěl.
A tak teď kmitám a spěchám, abych vyškrtala To-Do list co nejvíc a mohla si večer dát na stůl nohy místo notebooka. Hraju si náladově hlasitě Rádio1, chroupu k tomu "salt and vinegar sticks", takové křupky s vinným octem. Těšila jsem se, že sním narozeninově dvoje, jedny odpoledne a jedny večer, jenže... fakt to štípe, ten vinnej ocet, a to jsem teprv v půlce těch prvních! Mňam :-)

Den proti spamu

klikněte si na obrázek 

Konečně moje chipsy!

Dnes je pamětihodný den. Dnes je den, na který jsem čekala celých 20 let (od své první návštěvy Británie) a nejméně jednou týdně jsem ho vyhlížela.
Dnes ráno jsem si šla koupit svůj oblíbený salám "cibulák". Bylo to drama, neboť na polici nad pultem, úplně nahoře, měli neznámý sáček s chipsy. Hleděla jsem na něj upřeně při čekání ve frontě a naděje ve mně rostla. Pak jsem položila onu zásadní otázku: "Prosím vás, ty brambůrky v zeleném pytlíku - jakou mají příchuť?" A paní prodavačka TO řekla. Ona zachovala stoický klid a pravila: "Ty jsou s vinným octem."
!!!
Už 20 let po obchodech hledám brambůrky s vinným octem... Dokonce jsem asi před sedmi lety psala do Choustníka do Bohemia Chips. Trvalo to, ale dnes to přišlo, dnes to konečně přišlo.
A nemyslete, že nějak přeháním, nebo co.
U nás v práci nikomu nechutnají...
Do Bohemia Chips jsem už samozřejmě psala, sluší se poděkovat.
:-)

Světový den mytí rukou

Dnes slavíme Světový den mytí rukou. Ale ne jen tak ledajaký, je to dokonce Světový den mytí rukou MÝDLEM!
Podívejte, co o tom píší na ČT24.

A klikněte si na obrázek :-)

Urychlovač a urychlená já

Spěchám, víte? Zítra startuje naostro GUG a tak vůbec. Musím se na to připravit, aby mě nezaskočila tréma. Honem.

Martina na mě ve skypu mává, to nemůžu minout, ahoj, Martino, máš se?, grupy šlapou, jo? no prima, ale jdi, já jsem vám s tím pomohla hodně ráda, držím vám palce, jste šikovní...

Nazdar mami, no jasně, všechno v pořádku, Ondrovi noc není a já teď celkem musím kmitat, víš, promiň...

Jeee, Petře, mohl bys mi zavolat tak za hodinku, prosím tě, já bych něco domákla a pak dáme řeč, šlo by to? (pokus o řízení procesů)

No, Jirko, tohle fakt nevím a já to teď nemůžu hledat, nevadí to moc?...

Otevřu si přípravu na GUG a teď už fakt žádné rozptylování, jen ještě Milanovi odpovím, je príma a navíc guger. A pak už jen GUG. Honem, po hlavě do toho.

Píše Vojta...

Zahazuju time management, tah na branku, odsunuju všechno, protože (a kdysi jsem o tom věděla, ale to jsem ještě byla hloupá a nepřišlo mi to tak zásadní): Zítra startuje obrovský urychlovač LHC, 27 km dráhy, pustí do něj částice, ale zatím jen jedním směrem. Až je totiž pustí proti sobě a urychlí na rychlost světla (!?!), nechají je do sebe vrazit, bude to něco jako malý velký třesk, a budou se dívat, co se přihodí, jaké částice z toho vyletí. Rozumíte? Já málo, ale možná i dost. 

Zpomaluju, jdu si nalít pivo, ono všechno má svůj vesmírný čas a já jsem vážně malá. Pak popovídám s Milanem, zavolám Petrovi, najdu Jirkovi, co potřebuje. A pak, až bude klid (před třeskem), začnu znovu přemýšlet o tom, jak zítra pojedu do Prahy a co všechno se tam stane. Před třeskem.

Držím jim palce, ať ten "collider" šlape, jsem totiž zvědavá.

Odcházím do lesů, jen na čas

Je 22:22, můj magický čas, a já jsem unavená a rozrušená.
Zítra ráno pojedeme na tábor, někteří modří tatrankoví pochopitelně vědí, budeme tam SPOLU. Čekám na tu chvíli rok, bez dvou týdnů. Až budu zítra TAM, svět bude pro mě ten pravý, dva týdny budu jen venku a hlavně mě těší právě to SPOLU, se svými nejbližšími lidmi. A Kopec tam bude!
Takže zítra se uvidíme, přátelé. A vy, s kterými se zítra neuvidím, na mě prostě počkejte tady. Nebo přijeďte. Sem:

Za to můžu já (asi)

Když Jamesovi rupla pneumatika, bylo mi to líto. Malilinko jsem si pomyslela, že třeba se Felipemu něco nepovede... Hned jsem si vynadala, fuj, že se nestydím.
A když pak Felipemu vybouchl tři kola před cílem motor a výsledné pořadí se jevilo jako jasné, byla jsem spokojená. Ne proto, že se James zachránil na body, ale proto, že (jen si to poslechněte) na prvních třech místech se seřadili tito borci: Heikki, Timo a Kimi.
Formule 1, Hungaroring, teplota vzduchu 30°C, teplota asfaltu 44°C, teplota v kokpitech 50°C.

Zatmění slunce se opraváři kotle líbilo :-)

Právě odjel opravář. Můj kotel na topení a teplou vodu je zas zdravej a já se budu moct sprchovat bez skotských střiků! Wow! A navíc byl fajn. Ten opravář.
Zatímco s kapesníkem na nose proplachoval kotel kyselinou, dostala jsem urgentní zprávu od svého oblíbeného bratrance Vojty: mám se jít honem podívat na zatmění slunce. Popsal mi, jak to udělám.
A tak jsme šli ven i s opravářem. On teda nejdřív nechtěl, že prej si nechce zničit oči, ale šel.
Vezmete dva papíry, do jednoho uděláte dírku špendlíkem a skrz ní promítnete světlo na ten druhej papír. Camera obscura :-) Vyšlo nám z toho ukousnutý kolečko. No jo! Vono to funguje! Ukousnutý slunce :-)

Závazek

Slibuji zde přede všemi, jako hvězda jasná, že už nikdy, ale fakt vůbec NIKDY se nebudu večer (a koneckonců ani ráno, dopoledne, prostě NIKDY) dívat na film SAW.
NIKDY!

To byla ale vostuda...

No vážně...
Můj dlouholetý skvělý kamarád a kolega bude mít narozeniny. Inu uspořádali jsme oslavu, zahradní slavnost. S krepákovými růžemi, girlandami, ohňostrojem na dortu a veselou bojovkou, aby náš dárek nedostal tak lacino.
Přátelé, to byste nevěřili, co jsem ale JÁ OSOBNĚ provedla.
My jsme totiž o těch slavných narozeninách mluvili už na jaře. Tehdy padlo, že to musí být spešl, protože jsou čtyřicáté. A já (!!!)... kačena blbá (že to tak musím říct) jsem to odkývala a vůbec mi nedošlo, že mu NEBUDE čtyřicet, alébrž devětatřicet! A tak nosným znakem a mottem oslavy byla "čtyřícítka"... a vostuda, vostuda veliká...
Jenže... on ví, že to bych nebyla já, kdyby mělo být všechno v cajku ;-)
A taky: Ono to bylo celé pěkné, veselé, přívětivé, narozeninové...
A taky: To auto na dálkové ovládání se nám vážně povedlo a všechny překvapilo, že je tak rychlý a obratný, a on z něj měl radost veelikou.
A taky: Napřesrok si tedy dáme tu "devětatřicítku", aby se to vyrovnalo...

Bacha v Holandsku

Holandsko je zvláštní země.
Říkali teď v rádiu, že prej tam ode dneška platí zákaz kouření tabákových výrobků v kavárnách. Takže prosím vás, ode dneška si v coffee shopu nesmíte míchat marjánku s tabákem, vážně ne. Leda s jinými bylinkami. A nebo si jí dejte prostě... čistou :-)

Mozilla Firefox Download Day

Čekám na Firefox 3. Né nějak netrpělivě, jelikož stejnak mám od trojky "třetího kandidáta", ale i tak.
Ono je to pro mě totiž zajímavé i tím, že Mozilla vyhlásila start Firefoxu 3 jako "Download Day 2008" - pokus o pokoření světového rekordu v nejvíce staženích jednoho softwaru za 24 hodin. Slíbila jsem, že se přidám. A tak obejdu všechny svoje kompy právě zítra a jsem celkem i zvědavá, jak to dopadne v číslech. Prozatím je zajímavé podívat se mapku, kolik lidí v které zemi se na to taky chystá:

Proč to dělám? Přemýšlela jsem o tom. Protože chci novou verzi hned a protože chci Mozille poděkovat. Tak proto :-)

Dnes, v pátek 16. května 2008

Zdarec :-)
Dneska je to fakt fajn.
Jsem poměrně tichá hladina.
Venku je krásně, nevyzpytatelné počasí se sluncem, mraky a bouřkami.
V minulé práci jsem učinila dobré ujednání o budoucích vztazích.
Odstěhovala jsem si pár svých milých věcí.
Potkala jsem přítelkyni a znovu jsem si uvědomila, jak je mi blízká a na furt.
Obrátila jsem několik smutných pohledů na věci z blízké minulosti v pousmání směrem k létu a dál.
Vykonala jsem několik smysluplných kroků ve své firmě.
Byla jsem na dobrém obědě.
Chatovala jsem se zajímavým člověkem, který si mou pozornost a podporu velmi zaslouží.
A!
A dostala jsem malou ultralehkou helikoptéru, co se s ní lítá v místnosti a co jsem ji tak moc chtěla :-)

Na tuhle hudbu dneska myslím, dnešek tak zní.
Dlouhé video, ale jestli nespěcháte... Obrázky jsou od nějakého člověka, já k téhle hudbě mám ráda spíš svoje "oči".

GUG.cz jede!

Tak.
A je to.
A už se to nedá vypnout.
Teda dá, ale...

No prostě jsme to spustili a ještě kolem toho neděláme nižádný humbuk.
Ale www.gug.cz je venku. Teda online.

Mám radost, abyste věděli. Ale vím svý... bude to rachota... bude to drsný... bude to supeeer :-) Bude to kus mýho života celkem na dlouho.