Cesta za náprstníky a sovami

Jeli jsme ven. Už jsme to moc chtěli.
V Klobukách jsme vylezli ke kostelu a našli poklad. Pak jsme o kus dál v poli navštívili Kamenného pastýře.

Cesta nás náhodou zavedla do Peruce, kde Božena, "perůc" u studánky prádlo, padla do oka Oldřichovi.

My jsme však cílili do Panenského Týnce, nabrat energii. Japonský turista ji čerpal z nanuka, my z toho prazvláštního místa.

V Bílichově s námi pohovořil Březňák a v lese jsme si pak našli tiché místo na lesní večer u ohně, co zhasíná a rozsvěcuje les, se světluškami. Na lesní noc a na lesní ráno.

Teplice bývaly kdysi výstavní. Ale úpatí Krušných hor je přívětivé stále. Jsou tam sladké potoky, tajemná lesní promenáda a je tam les, kde bydlí sovy. Soví les. Když padá tma, povídají si a pak letí na lov.
Pak pršelo. Prošli jsme bezpečnou tmou a v dešti jeli krajem zpátky.

Ale já to všechno pořád mám před očima a dost se mi po tom stýská.
Všude tam byly náprstníky...

Pulčí lázně

Každý rok se tak nějak samo přihodí, že se v době pulců ocitneme někde blízko rybníka.
Když se v době pulců ocitnete blízko rybníka, klekněte na kolena a strčte ruku do vody co nejblíž k pulcům. Oni si na vaší kůži báječně pochutnají. Spousta malinkých tlamiček. Očistí vás, oberou. Je to přííí-jemnééé!

A nebo jim strčte nohu... to je pak... hodně veselo :-)

Kylesa

Jak jsem si je sem mohla nedat? (Jindro, dík za připomenutí včera při polífce!) Parádní koncert tehdy loni v listopadu na "Sedmičce"! Dvoje bicí, výborný kytary, výbornej zpěv, muzika barevná, i punková, i psychedelická, dobrý vtipy, každá písnička jiná.

Gůgl padá... žuch

No vážně.
Když padají hvězdy, něco si přejeme. A když padá Google?
Vymyslete přání a počkejte až poletí Google....

Projektově brejlím

Ovanul mě v poslední době podezřele častokrát, ten dojem. Při nejrůznějších příležitostech.
Něco jako rozhozený cyklus.
Cosi nezačíná na samotném začátku, mlhou tápe cestou a nekončí až na úplném konci.
Na začátku chybí vize a na konci ohlédnutí. A pak to celé jet odznova.
To jsem vážně tak ujetá na projektové řízení? Nebo mám prostě jen ráda před sebou vizi a za sebou jasno?
;-)

Zatracený ADHD

Napsala jsem teď na jednom serveru do diskuze toto:

Ahoj :-)
Mám dys syna 12 a půl.
To, co to čtu v článku i v diskuzi, mě děsí.
My jsme už ve školkových letech chodili k psycholožce na testování. Seděla jsem ve stejné místnosti a ona mi pak pečlivě vysvětlila nejen výsledky, ale i co jsem viděla a slyšela při testování. Nebylo to sice příjemné, ale možná vlastně i bylo, protože jsem už pochopitelně leccos věděla, ona to jen pojmenovala a shrnula. Navíc mě i směrovala k tomu, jak se s čím srovnat, co po synovi mohu a nemohu chtít, jak se  budu cítit já. Odcházela jsem poučená a v podstatě i povzbuzená, nenechám se hned tak něčím semlít. Chodili jsme tam opakovaně a tak jsem pěkně viděla, jak se nám to vybarvuje a vyvíjí :-)
S PPP mám celkem neutrální zkušenosti. O tom psát nechci.
Zato škola byla první dva roky peklo a pořád dojíždíme na to, co se o sobě "dozvěděl" v první a druhé třídě: Že nemá moc smysl, aby se snažil, protože stejně bude vždycky za debila (no ano, přesně takhle). Že učení je dřina a žádná radost v tom není. Ono toho bylo víc, ale tady to stačí takhle :-)
A tak prosím: Nestresujte ani své dítě ani sebe. Radujte se z toho, co dovede, co zvládnete spolu, hrajte si, povídejte si, vařte spolu, uklízejte spolu, dělejte radostně věci spolu a mějte na sebe čas. Tak nejlíp poznáte, co vaše dítě potřebuje. Pokud máte poučení od rozumného psychologa, bude vám to všechno sedět k sobě. Dávejte pozor, abyste nebyli uhonění vy, rodiče. Mám zkušenost k nezaplacení: můj syn dokáže kompenzovat hendikep, protože mu rozumí a protože ví, že na to má. Jenže to ho ve škole nenaučili. Ano, ve škole jsou stále potíže, ale novou paní učitelku jsem prostě vyškolila sama, jo, dá se to tak říct.
Já vím, je to těžké, pamatuji si nespočet bezesných nocí. Něco nejde vůbec, něco jde pomalu, někdy se brečí, někdy se ječí. Spolehlivě je to ale vždycky horší, když JÁ jsem pod tlakem. A můžu si klidně myslet, že zvládám. To pak totiž tolik syna neposlouchám...
Obdivuji svého syna. Myslím, že se dá říct, že je moudrý. Přestože má teď v šesté třídě trojky, neboť zkrátka nedokáže přinést všechny pomůcky a splnit všechny úkoly. Ono to napřesrok bude zas lepší a také se objeví nové trable. Jsme připraveni na obojí :-)
Hlavně klid, vážení. Si tedy myslím, já.
Lenka

Matroš

Spolehlivě ulítávám na Gnanmankoudji. Tvítla jsem o tom tuhle a byly dotazy, co že je to za matroš. Tož matroš to je. Laurent Garniere. To je něco jako Alois Jirásek francouzský muziky.

Tohle je celkem krátká verze, mám ráda ty dlouhé...
A neříkám, že čtu jenom Jiráska. Občas potřebuju jinej mazec. Dneska, vážení, dneska bych si tedy zatancovala, propláchla bych hlavu...

Kecak

Fascinuje mě tenhle kousek z Baraky:

Moc o tom nevím, ale snažila jsem se nějakou představu si udělat.
Tomu "tanci" se říká "kecak" (čte se to asi "kečak") a pochází z hunduistických oblastí Bali. Vůbec se nedivím, že to původně zřejmě byl rituální obřad, který se provozoval po nocích, vždy několik hodin po několik týdnů a sloužil k zahánění zlých duchů ve špatných časech.
Říká se mu ale také Ramayana Monkey Chant - je to pak tanec, který vypráví mýtus o princi Ramovi, kterému při záchraně unesené princezny Sity pomáhali Vanarové, opičí lidé. To tam pak ale samozřejmě vystupuje princ a princezna a zlý král únosce a celé je to kratší a často hrané pro turisty.
Mně se líp líbí představa několika hodin tance a tanečníků v tranzu.

Dodatek:
V sobotu v podvečer jsme se synem a s mým milým probírali léčivé a jiné vlastnosti rostlin. Celkem snadno jsme se dostali až ke kouzelníkům. Můj syn tvrdil, že kouzelníci nejsou. A my jsme mu tvrdili, že ano. Že jsou lidé, kteří prostě znají víc. Myslím, že v tom videu jeden je. (Nebo víc?)

3000 žlutých aut

Počítám žlutá auta. A ještě tedy auta barvy obalu čokolády Milka, ale to je pro teď fuk.
Začalo to 22. června 2008 na návštěvě u našich úhlavních přátel. Hráli jsme si na výletě, počítali jsme žlutá auta, auta barvy čokolády Milka, živé kohouty, živé ještěrky a živé žirafy (ta v Krkonoších nebyla ani jedna). Na večerní divadlo si pak skupinky mohly vzít tolik rekvizit, kolik měly bodů.
Takové hry se špatně přerušují. To pak jedete domů a hledáte žlutá auta a z každého máte radost a hned v pondělí potkáte další dvě a už to jede.
Prima je, že pravidla si stanovuju sama. A tak si s nimi hraju. Třeba Mini Cooper (jáááj) spočítám určitě, i když třeba není celý žlutý. To klidně můžu. Dovolím si to. Ale třeba fest špinavé žluté auto teda třeba ani nespočítám, fujčuníka. Taky nic proti pražským žlutým taxíkům, já je teda počítám, když jedu do Prahy, ale jsou pro mě takoví... méněcenní.
Dneska jsem vyjížděla z domova na čísle 2978. Bylo celkem jasné, že tu třítisícovku dneska dám. Když jsem šla Dlouhou z Revoluční na Staroměstskou na metro, trpěla jsem jako zvíře. Usmyslela jsem si totiž, že to třítisící auto nesmí být taxík. Běda! V Revoluční jsem měla už 2999 a sháněla jsem netaxíka. Ale než jsem prošla Dlouhou, potkala jsem 37 žlutých taxíků a ani jeden jsem nemohla prostě spočítat! Au au, to skoro bolelo.
Na Dejvické jsem usedla do autobusu domů a ani se mi nechtělo hledět na Evropskou, aby mě nedeprimovaly ty taxíky. Ale podívala jsem se a posuďte sami, jaké štěstí nesmírné mě potkalo: Naproti zastávce v honosné nové skleněné budově za výlohou tam stojí báječné a celé úplně žluté naleštěné Ferrari!!! Co je proti tomu 37 ztracených žlutých taxíků? Úplný prd!

Po večerech píšu cokoli... Comenia Scriptem

Připadá mi to lehce ujeté, ale vám to klidně povím.
Máme ve fóru rozsáhlou diskuzi o návrhu nového alternativního psacího vzoru, o písmu Comenia Script. Nemáte ani tuchy? Je to návrh písma, kterým by se mohli učit prvňáčci psát. Zatím určitě ne plošně, bude jen probíhat jeho testování na několika základních školách.
Spolu s našimi moderátory mám fórum na starosti co do kvality diskuze, ovšem svůj hlas si musím nechat pro sebe.
Nikoli však tady!
Tak tedy: Od střední školy píšu spíš "tiskace", s drobnými relikty psacího písma (kličky, písmena občas spojuji, ale jen tam, kde se mi to "hodí"). Psát nespojitě je pro mě mnohem snazší. Když jsem se pokoušela udržet pero přes celé slovo na papíře, byla z toho spíš únava ruky, až dokonce křeč, psala jsem nečitelně a nijak zvlášť rychle. Občas jsem měla takové záchvaty, že se o to budu snažit.
Před  několika dny jsem si zkusila, jak by se mi psalo podle Comenia Script. A ejhle, písmo mi nabídlo pár tvarů  písmen, které jsou pro mne snazší než ty moje! Tvary písmen mi skvěle jdou do ruky, píšu poměrně rychle a listy papíru vypadají faaakt dobře.
Víte, večer si sednu a píšu cokoli. Zatím jsem popsala 7 listů A4 z obou stran. Blázen, co?

Volby, to je něco jako... rozhodnutí?

Blíží se volby. Osciluji volně na jedné straně mezi potřebou vědět co se děje a stát si za svým a na druhé straně potřebou neexcitovat se nadměrně něčím, co tak jako tak přijde.
Ale volit půjdu, to pozor, rozhodně půjdu. Jen ještě tedy nevím na tuty koho. Představu bych měla.
Mám ráda divadlo, velmi. Ale nějak se občas nedovedu smířit s tím, že i dění kolem mne je takové popové divadlo s barevnými kulisami. Před volbami si připadám jako v muzikálu. V českém muzikálu. Ale na muzikály mě, moji milí, prostě nikdo neutáhne.

Zajímavý post se objevil na blogu v Respektu, píše Ondřej Mirovský, od Zelených (na tom ale vážně nesejde):
Jak se dostat jako divák na otázky V. Moravce a co u toho zažijete. (via Lucie)

Paradox volby

Byla jsem kdysi v Holandsku. Byla tam šťastnou shodou okolností se stejným zájezdem i moje matikářka ze základky (mám ji ráda, matematiku moc ne).
Jednou jsme spolu šly po ulici a ona povídá:
"Vidělas ten stánek s těma šátkama? No ten byl hroznej!"
Lekla jsem se. Proč hroznej? Barevnej byl, to ano.
A ona pokračovala:
"Tam já bych si nevybrala ani za nic. Protože prostě těch šátků tam bylo tolik, že vybrat si by bylo zhola nemožný."
Ano, chápu to, chápeme to všichni (tedy skoro). Ale mluvit o tom umí snad úplně nejlíp tenhle pán:

Jak zapnout titulky?

Klikněte na červený nápis View subtitles a vyberte Czech...

Vzkaz pana Cílka

Myslím. Tedy myslím, že poslouchat moudré je dobré. Myslím tedy spíš naslouchat jim. 
Mě kupříkladu už mnohokrát potěšil a povznesl propojení mých hemisfér pan Václav Cílek, geolog, klimatolog a pro mě asi hlavně krajinolog. Já nevím, nakolik má faktickou pravdu. Ale mluví o věcech mně blízkých - v knížkách, v televizi, v rádiu, na přednáškách a přednáškových procházkách. 
Před pár dny mě potěšil v pořadu z cyklu Vzkaz na ČT2. Ó, jak příjemně se mi pak usínalo... 

Tetris

Hráli jste někdy Tetris? Nebo hrajete? Já občas jo. Ale tenhle obrázek mi přijde půvabnej:

(viz http://xkcd.com/724/)

Pěkné, že :-) Takové veselé a neotřelé :-) 

Jenže je to jen obrázek. Ale co takhle si to fakt zkusit zahrát?

(Martine, díky!)

Kamarád, co jsem na něj pyšná

Mám kamaráda. Je to takovej kluk :-) Byla jsem u toho, když začínal hrát. Držela jsem mu všechny palce v širokém dalekém okolí. Jsem pyšná! Protože je to pašák, kabrňák a ušiska a srdce má tam, kde mají být. Nechám se vzít na výlet do vesmíru, když hraje. Vybírám si, kudy to vezmu, al vděčně přijmu jeho nabídku, slyším, vidím, hraju si a gravitace ani čas neexistují. Psala jsem o tom trošku tady.
Jsem ještě víc pyšná! Protože se dal dohromady s prímovým Ferdou z Jihlavy, mají teď spolu o čtvrtou dimenzi víc. A víte, když jsem je naposled slyšela naživo, připadalo mi, že přesně ten Ferda mi tam chyběl. Let nahoru znám (a přijde mi občas od někoho jako klišé) - ale ten Ferda... nahodu to beru oklikama, hraju si a fakt se musím smát :-)

tak to byla Romanova (a už jejich společná) Cuba...
jenže... takováhle chvilka, to nic není... to chce žít v tom hodiny a hodiny a hodiny...

třeba takhle (byť tentokrát bez Ferdy)

Tak a dost! Konec lenosti, dám se do klubu.

Fakt mě to dopálilo.
Šimona Pánka jsem znala na vejšce a už tehdy měl mou úctu a přátelství, i když si mě nemůže pamatovat (asi).
Když startoval Člověk v tísni, měl také od počátku mou úctu a přátelství. Jednu dobu jsem byla členkou klubu přátel.
No. A pak se dozvím, že Paňák Rád straší ředitele škol, aby nedovolili na školách studentské volby. Mohlo by k tomu být mrtě komentářů, nechám je tisku. Ale vzkypěla jsem. A tak díky Paňákovi jsem učinila to, co jsem už pár let plánovala obnovit: přihlásila jsem se znovu do Klubu přátel Člověka v tísni. Zároveň vyhlašuji otevřené nepřátelství Paňákovi. Howgh :-)

Co mají společného koblihy a National Geographic Photo of the Day?

Mě :-)

V noci se mi zdálo o koblihách a ráno jsem je potkala v malém krámku, kam ráda chodím. Kobliha je taková malá marmeládová radost.

Jím koblihu a dívám se na dnešní fotografii na National Geographic. Dnešní fotografie je taky radost, velká papouščí, jen se podívejte ve velkém.
***
((Povšimněte si, prosím, v popisku pod fotkou na NG, že papouščí koupačka se udála na místě, které se názvem přímo nabízí: Gulf of Papagayo...))

A znovu Kounovské řady

Byl první jarní den a bylo krásně. Jeli jsme tam zas a rozhodně ne naposledy. Příště obejdeme všechny řady velmi velmi pomalu a zkusíme v malém opukovém lomu najít zkameněliny (domorodci nám prozradili, kde se hledá nejlíp... jo!).

Kounovské kamenné řady

Zajeli jsme si v neděli odpoledne do Kounova. Bylo zasněžené jaro, jako od cukráře. Kraj pocukrovaný a navátý sníh vypadal jako z bílků - lesní mravenci by mohli svištět na lyžích ze závějí a připadat si jako v Alpách - sněhové duny, převisy a modrá obloha. Bylo krásně!
Kdysi dávno žili nahoře nad Kounovem na "stolovém" kopci, na Rovinách, lidé. Teď je tam les. Po lidech zbyly dlouhé řady kamenů, směrované od severu k jihu - patnáct řad, přes dva tisíce kamenů... Možná pravěká observatoř, možná kultovní místo...
Sníh jiskřil, les voněl jarem a všude byl klid.
Je to kultovní místo, teď už určitě ano.
Pojedeme tam ještě jednou, brzy, až nebude sníh a než bude tráva.
***
Co praví teta Wiki o Kounovských kamenných řadách

Jarní nad-klasika, aneb Nad-ěje

http://www.ted.com/talks/lang/cze/benjamin_zander_on_music_and_passion.html

Můžete si pod videem zapnout české titulky.

Ale copak to...

Myslela jsem na tátu (pochopíte kdy a proč).

A myslela jsem na jaro, protože v sobě kvetu :-)

Plekanec

Dnes ráno jsem frčela do Prahy. Nastoupil i pán s baťochem a ejhle, znal se s řidičem autobusu. Neposlouchala jsem je, počítala jsem žlutá auta, ale:

"No von mi kámoš zavolá, kdyby něco."

A po chvíli:

"Tak prej tři jedna Plekanec".

Šla jsem po Václaváku a Jindřišskou. V ulicích se neslo tiché vlnění: "Tři jedna Plekanec, tři jedna Plekanec, tři jedna..."

Ale jo, já jsem celou dobu věděla, o čem se mluví :-)