O vesmíru, lidech a Zemi

Včera pršelo a já měla celé odpoledne kino. S čajem, štrůdlem a ořechovým likérem.

První film byl naučný (ostatní vlastně taky, ale jinak). Zde stručné výpisky fascinovaného laika:

Vesmírná čísla
Za jasné noci (třeba na venkově) mohu na obloze vidět 3000 hvězd. V naší galaxii je víc než 100 miliard hvězd a v pozorovatelném vesmíru je víc než 100 miliard galaxií.
Naše Slunce svítí 4 miliardy 600 milionů let. Je od nás 150 milionů kilometrů. Vešel by se do něho milión Zemí. Má průměr 1 600 000 kilometrů, přesto je to poměrně malá hvězda. Největší objevená hvězda je VY Canis Majoris, je miliardkrát větší než Slunce.
Ze života hvězd:
Při rychlosti 1600 km/s se v jádru hvězdy srážejí atomy vodíku a tím fúzují, vzniká helium a čistá energie (ztracená hmotnost - vodík je o něco těžší než helium). Hvězda přesto nevybuchne, brání jí v tom gravitace, která na jádro působí. Gravitace je významná síla!
Světlo se šíří rychlostí 1702 miliony km/h. Zemi by paprsek světla za sekundu obletěl 7x. Světlu ze Slunce trvá 8 minut než k nám doletí. Ale fotonu nejdřív trvá tisíce let, než se dostane z jádra Slunce na jeho povrch.
Vodík ve Slunci se vyčerpá za 7 miliard let. Slunce se bude rozpínat, až bude mít průměr stovky milionů kilometrů - stane se Rudým obrem. Teploty na Zemi dosáhnou tisíců stupňů. Slunce pak Zemi pohltí.
Slunce bez vodíku začne spalovat helium a fúzovat ho v uhlík. Bude vystřelovat vlny energie z jádra na povrch a oddělovat tak vnitřní a vnější vrstvy. Pomalu se rozpadne. Zbude velmi horké a husté jádro - Bílý trpaslík.
V Bílém trpaslíkovi fúze neprobíhá. Slunce bude velké jako Země, ale milionkrát hustší. Astronomové se domnívají, že v jádru Bílého trpaslíka je obří krystal čistého uhlíku. Vesmírný diamant o průměru tisíců kilometrů!
Zánik hvězdy mnohem větší než je Slunce probíhá jinak. Příklad - Betelgeuze. Je jen miliony let starý, ale fúze je v něm rychlejší, protože má 20x větší hmotnost než Slunce. Gravitace je tam také velmi mocná. Jádro uvnitř Betelgeuze vyrábí čím dál těžší prvky. Jakmile vyrobí železo, je konec - hvězdě zbývají jen sekundy života. Hvězda se snaží dodávat energii do železné koule a nutí ji, aby fúzovala, ale ona nemůže. Tím se hvězda okrádá o energii a gravitace vítězí. Dojde k obrovské explozi - výbuch supernovy. V několika sekundách vytvoří supernova víc energie než naše Slunce za celou dobu své existence. Stane se tak po několika sekundách od chvíle, kdy začne tvořit železo! Při explozi se supernova prakticky obrátí naruby. Vykovají se těžké kovy jako zlato, stříbro, platina.
Po výbuchu supernovy z Betelgeuze zbude neutronová hvězda - pevná nukleonová hmota. Bude mít průměr 30 kilometrů a bude neuvěřitelně hustá.
Při výbuchu supernovy je do prostoru vyvrženo ohromné množství materiálu - mezihvězdný prach - plný prvků jako vodík, uhlík, kyslík, křemík a železo. Všechno, co vidíme kolem sebe, kdysi vytrysklo z jádra hvězdy. I já :-) Atomy mé levé ruky mohou pocházet z jiné hvězdy než atomy v mé pravé ruce. Jsem dítě hvězd :-)
Naše Slunce je naše macecha. Naše pravá matka zemřela při výbuchu supernovy :-)

Aha...

Pak jsem si dala Holy Motors (i tady, pěkná recenze tady). Vzalo mě to. To už se setmělo.
Tak jsem rovnou šla do filmu Roma od Felliniho. Wow.
Přiklopila jsem to Mozartem - výňatky z Dona Giovanniho. Odvolej - neodvolám.
A pak dobrou.

Žít s lehkostí

Adame, díky za tip na video!

O tai-chi s kosou

Bude to kapánek patetické, ale znáte mě, já to tak prožila.

Byla jsem na kurzu kosení.
Proč?
Protože nemám ráda strunovou sekačku, smrad a kravál, vibrace a mixování všeho živého, včetně trávy. Protože jsem zkoušela kosit a bylo to překrásné a bylo to zkrátka ono, přestože jsem to neuměla. A protože jsem kdysi dávno viděla film o tom, jak se scházejí sekáči a za brzkého rána společně kosí louku. Nikdy jsem na to nezapomněla a chtěla jsem to víc než létat, opravdu.
V sobotu jsem jela pro svou novou kosu a věděla jsem, že bude báječná. Jela jsem pochopit ji, naučit se o ni pečovat a pak tančit v trávě s ostatními lidmi s kosami. Těšila jsem se na ty lidi stejně jako na kosení!
Byl překrásný slunečný a teplý den. Všechno vonělo. Sekáči se sjížděli a Mistr Dan je vítal. Boty dolů. Lidé, kosy, vzduch a slunce, krásné místo, pomalý čas. Markétin oběd byl hostinou o několika chodech, ráj chutí, barev a vůní. A pak to doopravdy začalo.

Taková kosa, to je zázračný nástroj ověřený tisíciletími. Je to bytost, která má žebro (Adam tam byl taky), patu, špičku, ostří a stopku, na stopce ťuplík, sekáči vědí. Nasadí se na dřevěné kosiště (sláva jasanům a břízám a nejen jim) a připevní se kosiřníkem. Jenže pozor, ono to není jen tak! Kosa musí být správně dlouhá, správně vyrobená ze správného kovu, správně tvarovaná, správně nakloněná. Kosiště musí pasovat k sekáčovi, držadla musí být ve správných polohách, aby se kosa mohla správně položit do trávy, když sekáč vezme kosiště do rukou, aby se nehrbil a při tanci s kosou dobře využil svou sílu. To bylo první, co jsme se učili.
Možná byste se divili, jak může být kosa ostrá (já se divila). Tady se hraje o milimetry i setiny milimetrů. Sednete si na dřevěného kozlíka pěkně obkročmo, mezi koleny máte kovovou babku, kosu na babku ve správném místě a pod správným úhlem přitisknete a kladivem vytahujete kov kosy skoro do ztracena, do jemně zahnutého ostří. A broušení. Modrá břidlice, kámen je v dlani hebký, ale kose umí z jedné strany pod tlakem doladit ostří, z druhé jemně kov uhladí. Je to naprosto dokonalé. Dan kosám rozumí (ano, i zvuku kovu). V sobotu večer jsme měli pocit, že i my chápeme.
Když slunce zapadá, bývá tráva ke kosení dobře naladěná. Šli jsme na louku a začali praktikovat tai-chi s kosami, dokud se nesetmělo. Tančíte proto, aby kosa plula po zemi velikým půlkruhem tam a zase zpátky, v tanci uděláte krůček kupředu a kosa v oblouku sáhne o kousek dál. Přes noc prý pohyb k tělu přilne, proto jsme začali už večer trénovat na ráno.
Neděle, pět hodin ráno. První snídaně, kosy a hrábě na valník, my taky. Jízda králů přes vesnici na louku. Jen si to představte! Ó jé! Rozestoupili jsme se kolem celé louky, podívali se na sebe a začali jsme. Každý z nás kosil ve směru hodinových ručiček podél hrany trávy, pak podél okraje vytvořeného sekáčem o kousek vpředu. Po chvíli zastavit, sáhnout tím úžasným pohybem na bok do toulce pro mokrý brousek z břidlice a přiostřit kosu. Dosekali jsme se ve spirále do srdce louky. Shrabali trávu, to už začínala bouřka, naložili se na valník a jeli domů. Bylo to skvělé, skvělé.
Druhá snídaně, doklepání kos a odpočinek s exkurzí po permakulturní zahradě, dlouhé povídání o přirozeném bydlení a žití a o všem, někteří usnuli v trávě. Kolem běhala kachna běžec a vodila svoje prťata. Odpočinek a dlouhý báječný oběd, aby ten zážitek měl čas doznít.
O loučení psát nebudu.

Nikdy nezapomenu:
To úžasné místo, kde Dan a Markéta žijí.
Otevřená vrata do dvora oživlé roubenky, která se dočkala svých lidí.
Na Dana, který ke mně s úsměvem přichází.
Scházející se sekáče a pocit, že mnohé z nich přece znám! (Asi ze sna, ano, to by mohlo tak být.)
Čolci v jezírku a kachna běžce s prťaty.
První kontakt se svou novou kosou.
Kruh sekáčů a mystické povídání o kosách, geometrii, o souladu kovu, dřeva, lidí a louky.
Úžasné rytmy a akordy v orchestru sekáčů, kteří naklepávají své kosy. Největší zážitek ze soboty!
První kosení za soumraku, který voněl. Dokonalé štěstí.
Spánek a svítání v zahradě.
Cesta za čerstvého rána na voze s přáteli v očekávání věcí příštích.
Společné kosení, konečně společné kosení!
Voda z nebe, blesky a šťastní sekáči na valníku cestou zpět, zvědavá babička za záclonou.
Ten poklid v zahradě v bezčasí.
Ale ono by toho bylo mnoho.

Veliké díky a velikou poklonu s úctou skládám k nohám moudrému Danovi, mistru kosy! Dokáže oživit i ty staré, které jsme si dovezli a kterým jsme možná ani už nevěřili. Jak nás neúnavně všechny obcházel a se vším pomáhal. My se učili rádi, i jeden od druhého.
Převeliké díky Markétě za její dokonalé hostiny, kterými jsme mohli nasytit těla i duše. Tak dobré a krásné to všechno bylo!
http://www.vianatura.cz/

Sekáči! Lidé, které považuji za přátele: Vašek, Martin, Petr, Lenka, Roman, Adam, Radka, Honza, Pavel, Matěj, Josef, Tito, Miki, Tomáš... a František, který mi dal kámen, jenž je důležitý, pročež ho mám tady teď před sebou. Mohla bych s těmi lidmi být týden, dva, tři...

(Závidím všem, kteří na sekání vlítli hned v pondělí ráno raníčko. Píšeme si, čili o některých vím.)

V obrazech: Moc pěkné fotky pořídil Pavel Ovsík, sekáč a fotograf z Pravého domácího časopisu (který odbírám a doporučuji!)

Proč neodejdou?

Dávná vzpomínka.
Jednou večer byla hustá mlha a venku tlumené ticho. Do toho ticha jsem zvenku zaslechla sténání a pláč. Zoufalé vzlyky nepřestávaly a byly drásavé a byla v nich slyšet fyzická bolest. Nepřestávaly. A nepřestávaly. Jen v nich přibývalo "prosím!"
Otevřela jsem okno a snažila se v mlze odhadnout, odkud ta paní pláče. Pak jsem zavolala na policii.
Přijeli, nechali si ukázat ten dům, také slyšeli. A pak šli dovnitř. Ten, který zůstal se mnou venku, mi řekl: "Víte, my stejně napoprvé nic nezmůžeme."
Šla jsem domů a ještě mnoho hodin seděla v tichu a tísni, že to uslyším zas.
Dodnes si její hlas pamatuju. To zoufalství v něm, prosbu o konec (všeho), ale také odevzdání.
Narazila jsem na zajímavé video, které skrývá víc, než kolik je v něm řečeno.

Poselství autistického chlapce

Nedávno jsme já a horečka pocítily potřebu moudrého a osvobozujícího slova. Jakési potravy duševní, myšlenkové prány, když jsme tak ležely v tichu a když číst se nechtělo. I pustily jsme si záznam setkání Jaroslava Duška a MUDr. Jana Hnízdila, které proběhlo v divadle Kampa a která přenášela online televize ČT24 a záznam je k dispozici. Dlouhá beseda, naštěstí.
Dušek tam vypráví, že nějaká dívka se kdysi v meditaci napojila na autistického chlapce a on jí sdělil toto:
"Dokud rodiče zpívají, je to ještě dobré. 
Když začnou meditovat, je to ještě dobré, ale už je to horší.
Jakmile začnou normálně mluvit, je to nesnesitelné.
Neboť jejich myšlení je tak ostré a jejich myšlenky jsou tak bodavé, že já se musím zavřít sám do sebe, protože mě to strašně bolí."
V souhlasu s Jaroslavem Duškem myslím, že toto není zpráva někoho, jehož vnímání je zastřené. Právě naopak.
Pokud ale odhlédneme od toho, že zprávu "proslovil" autistický chlapec, můžeme uvažovat směle o tom, že myšlení může být ostré, když ve slovech a pojmech okrajujeme a okrajujeme to, co myšlenka může nést ve své celistvosti. Usoudila jsem, že to, co mi přináší úlevu a pravost, jsou právě myšlenky v tichu oblé a rozprostřené přes všechno, co "je" i "JE", čili co souzní s mým širokým vnímáním bytí. Líp vám to vysvětlit neumím...
Video najdete TADY.

Nespravedlnost... ?

Včera a předvčírem jsem:
Dělala mnoho hodin divnou práci s obrovskými excelovskými tabulkami. Po prvním dnu mi hlava třeštila, druhý den byla na ulomení. Sáhla jsem si na dno chápacích schopností, únava, stres.
Byla u zubaře. Dostala jsem trojitou dávku anestetika, protože jsem prostě nebrněla a nebrněla, asi jsem byla proti nebolesti obrněná.
V noci na dnešek jsem málo spala.
...
Můj milý včera vyvolával bubnováním déšť, spal v noci venku a snídal jahody přímo na poli.
Já chci taky!
Nespravedlnost?
Divná práce občas být musí. Pochopila jsem nakonec všechno a užila si do dna pocit výhry.
Zub nakonec nepřišel vytrhnout, naopak, má epesní obezdívku a dokud drží, nebudu královna (s korunkou).
Dnes v noci jsem si parádně poslechla muziku. Trochu jsem tančila...
Nespravedlnost?
No... záleží na úhlu pohledu a ten si můžete vybrat prostě sami. Svoboda!
Jdu se projít.

Zatracený ADHD

Napsala jsem teď na jednom serveru do diskuze toto:

Ahoj :-)
Mám dys syna 12 a půl.
To, co to čtu v článku i v diskuzi, mě děsí.
My jsme už ve školkových letech chodili k psycholožce na testování. Seděla jsem ve stejné místnosti a ona mi pak pečlivě vysvětlila nejen výsledky, ale i co jsem viděla a slyšela při testování. Nebylo to sice příjemné, ale možná vlastně i bylo, protože jsem už pochopitelně leccos věděla, ona to jen pojmenovala a shrnula. Navíc mě i směrovala k tomu, jak se s čím srovnat, co po synovi mohu a nemohu chtít, jak se  budu cítit já. Odcházela jsem poučená a v podstatě i povzbuzená, nenechám se hned tak něčím semlít. Chodili jsme tam opakovaně a tak jsem pěkně viděla, jak se nám to vybarvuje a vyvíjí :-)
S PPP mám celkem neutrální zkušenosti. O tom psát nechci.
Zato škola byla první dva roky peklo a pořád dojíždíme na to, co se o sobě "dozvěděl" v první a druhé třídě: Že nemá moc smysl, aby se snažil, protože stejně bude vždycky za debila (no ano, přesně takhle). Že učení je dřina a žádná radost v tom není. Ono toho bylo víc, ale tady to stačí takhle :-)
A tak prosím: Nestresujte ani své dítě ani sebe. Radujte se z toho, co dovede, co zvládnete spolu, hrajte si, povídejte si, vařte spolu, uklízejte spolu, dělejte radostně věci spolu a mějte na sebe čas. Tak nejlíp poznáte, co vaše dítě potřebuje. Pokud máte poučení od rozumného psychologa, bude vám to všechno sedět k sobě. Dávejte pozor, abyste nebyli uhonění vy, rodiče. Mám zkušenost k nezaplacení: můj syn dokáže kompenzovat hendikep, protože mu rozumí a protože ví, že na to má. Jenže to ho ve škole nenaučili. Ano, ve škole jsou stále potíže, ale novou paní učitelku jsem prostě vyškolila sama, jo, dá se to tak říct.
Já vím, je to těžké, pamatuji si nespočet bezesných nocí. Něco nejde vůbec, něco jde pomalu, někdy se brečí, někdy se ječí. Spolehlivě je to ale vždycky horší, když JÁ jsem pod tlakem. A můžu si klidně myslet, že zvládám. To pak totiž tolik syna neposlouchám...
Obdivuji svého syna. Myslím, že se dá říct, že je moudrý. Přestože má teď v šesté třídě trojky, neboť zkrátka nedokáže přinést všechny pomůcky a splnit všechny úkoly. Ono to napřesrok bude zas lepší a také se objeví nové trable. Jsme připraveni na obojí :-)
Hlavně klid, vážení. Si tedy myslím, já.
Lenka

Paradox volby

Byla jsem kdysi v Holandsku. Byla tam šťastnou shodou okolností se stejným zájezdem i moje matikářka ze základky (mám ji ráda, matematiku moc ne).
Jednou jsme spolu šly po ulici a ona povídá:
"Vidělas ten stánek s těma šátkama? No ten byl hroznej!"
Lekla jsem se. Proč hroznej? Barevnej byl, to ano.
A ona pokračovala:
"Tam já bych si nevybrala ani za nic. Protože prostě těch šátků tam bylo tolik, že vybrat si by bylo zhola nemožný."
Ano, chápu to, chápeme to všichni (tedy skoro). Ale mluvit o tom umí snad úplně nejlíp tenhle pán:

Jak zapnout titulky?

Klikněte na červený nápis View subtitles a vyberte Czech...

Vzkaz pana Cílka

Myslím. Tedy myslím, že poslouchat moudré je dobré. Myslím tedy spíš naslouchat jim. 
Mě kupříkladu už mnohokrát potěšil a povznesl propojení mých hemisfér pan Václav Cílek, geolog, klimatolog a pro mě asi hlavně krajinolog. Já nevím, nakolik má faktickou pravdu. Ale mluví o věcech mně blízkých - v knížkách, v televizi, v rádiu, na přednáškách a přednáškových procházkách. 
Před pár dny mě potěšil v pořadu z cyklu Vzkaz na ČT2. Ó, jak příjemně se mi pak usínalo... 

Osudová

Tahle je moje osudová. Ona totiž zní jako já uvnitř, fakt.

Vidění

Dnes odpoledne jsem v papírnictví potkala známou. Má chatu ve Zbečně, my jsme tamtéž jezdívali kdysi na prázdniny.

"Jé, Leni, to jsme ráda, že tě vidím, já ti musím něco říct. Mně se o tobě v sobotu zdálo. Teda vlastně spíš o tvým tátovi a o babičce. Ani nevím, co to bylo, ale oni dva tam byli určitě a mě to dost překvapilo."

"Já vám musím vlastně taky něco říct. Ona totiž babička v sobotu v poledne v klidu a míru umřela."

(Pozn.: Bylo jí 90 let a svého syna přežila o tři roky...)

Pět andělů

Dnes jsem si koupila bílou svíčku a bílou chryzantému. V půl desáté večer zapálím svíčku, otevřu okno a počkám. Přiletí ke mně pět andělů. Budou se mnou pět dní.

Těším se na to. Budu umět moc pěkně žít s pěti anděli :-)

Hodina mezi...

V neděli ráno brzy po rozednění mě probudilo ticho. Očekávala jsem štěbetání a rej, ale bylo úplné ticho.

Sešla jsem do zahrady. Stála jsem tam, dívala se kolem a měla jsem dojem, že dýchám jenom já. Na stromech se nehnul ani lísteček, všechno se zastavilo. Ještě teď mi z toho není lehko, zároveň to bylo neobyčejně krásné, prostor a čas měl jiný tvar.

Něco z toho ve mně zůstalo.

Tančilajakoblázenaždobíléhorána

Roman psal, bude hrát tady přes ulici, s Michalem Loutkou. Tak jo, jakpak by ne. Moo bar. Malej, útulnej.

Těšila jsem se na něj, neviděla jsem ho přes 10 let. Ale kdysi, kdysi jsme se vídali často a upřímně. Poslouchám jeho tracky, kde jen to jde. Jsem na něj pyšná. Stačí aby jednou sáhl na bar pro cigára a já ten pohyb znám a pak už všechny.

Michal Loutka je legenda. On je... nekompromisní?

Celou noc. Střídají se.

Málo lidí, tohle ja malý město, divný. Pár zvláštních smutných typů. Lidi přišli na panáka, uši nechali doma. Proč se nehejbou? Nemůžu sedět, hýbe to mnou samo.

Barmani si tancují, bílej automaticky, černej si jede spokojeně.

Točím se, můžu se tak dobře dívat na lidi. Půlnoc je brzy. Až půjdou panáci domů, tak pak.

Roman si tancuje za pultem, je to stejně jako kdysi, povídání očima "hele, dobrý, co" "to teda, fakt dobrý". "Mám tu takový pomalý německý technaře, voni maj ten zvuk takovej kulatej, pustim to, jo?"

Šedej Filip má potřebu bejt dobrej. Ale v pohodě, teda u nás. Najednou rána, Filip si kryje hlavu, nabouchanej borec do něj jde pěstma, malej s bílejma teplákama si několikrát kopne. "Nechte toho! Slyšíte, nechte toho!" Je to jak nožem do břicha. Narovnat stolky, zamést střepy. "Už to neřeš, kašlem na to, hrajem dál." To asi abychom nezapomněli, kde žijeme. Podlaha se lepí. To přejde, hrajem dál.

Noc se přelomila, bar se čistí.

Přestáli jsme to. Roman si znovu tancuje za pultem, popojedem. Pustím to, hlava letí, zvuk jde krz mne a já se nechám vést kamkoli, kam mě Roman s Michalem vezmou, čas nemá smysl. Točím se, pomalu, teď obzvlášť se chci dobře dívat na lidi... očima posílám "ahoj" a úsměvy. Někdo uhýbá, smutní by rádi nasáli život. Tolik pomuchlaných lidí...

Pán Kostkovaná Kulička sem spadl omylem, překvapený.

Světle modré tričko je free, tak free, aby to bylo vidět. Když se dívám, přidá.

Modrý vyplašený si chodí povídat, ale zjevně ho baví kluci.

Bílý sedí u baru, smutně se dívá a uhybá pohledu.

Dvě holky v lehké křeči, to přejde.

Černej barman si přitancoval, zavřené oči, jen si jede, pěkně pěkně, úsměv na úsměv.

Hodiny a hodiny.

Pán Kostkovaná Kulička si tancuje.

Světle modré tričko si tancuje a usmívá se.

Modrý vyplašený pořád hledá.

Bílý si tancuje, smutně se dívá a úsměvu neuhýbá, ale nic neřekne.

Dvě holky si tancujou a smějou si pořád.

Filip s obličejem odřeným a s naraženým žebrem natáhne ruku nahoru. Položím na ni svojí. Stojí, ruce máme propojené, tancuju si a vím, že moje dlaň pulzuje. Filip stojí, dívá se na mě, "to je síla, to jsem nezažil".

Hodiny a hodiny, venku je dávno světlo.

Loutka hraje dlouho, dlouho, dlouhej set, má sílu jako před mnoha lety, pro tyhle ranní hodiny jsem párty mívala ráda.

Únava, nenechat hlavu vyhrát.

Znovu popojedem. Nemyslím. Kromě toho baru pro mě teď zrovna nic neexistuje. Muzika, muzika a muzika.

Díváme se na sebe s Romanem. Dávní přátelé na vlně.

Pár objetí a venku je po sedmé ráno tisíc sluncí. Za dvě minuty ležím doma a poslouchám muziku ze svý hlavy. Hraju si věci, který Roman ani Loutka nehráli. Po pravdě, neslyšela jsem je léta. Moje hlava tohle dokáže... proč ne pořád? :-)

Podvečer. Standa Zíma mi hraje z rádia a já cíííítíííííím muziku celá.

Vidím duchy

Přátelé, v posledních dnech se mi několikrát stalo, že jsem postranním viděním zahlédla ducha. Kolem mě se občas něco mihne, poměrně pomalu. Otočím hlavu... a nic.

Už slyším, jak mi říkáte: "Tak to bys měla asi víc odpočívat", nebo "A nechceš s tím někam zajít? Třeba k očnímu?"... Ale umím si taky představit, jak jeden z vás řekne: "A co? Dobrý, ne?" :-)

A já si to totiž myslím taky. A těžko bych vám vysvětlovala (jen některým), že se ti duchové občas na mě i chvilku dívají.

Jan Kaplický

Když jsem se vrátila z jedné ze svých delších cest do Británie, úplnou náhodou se mi obzory světa rozšířily o Jana Kaplického. Prostě jsem někde zahlédla obrázek obchodního domu Selfridges a měla jsem vztek, že jsem se vrátila z Británie, aniž bych to tam viděla. Vyhledala jsem si další jeho práce, viděla jsem dokumentární film o něm, jakmile někde padlo jeho jméno, zpozorněla jsem. Těšila jsem se na Knihovnu. A prd... Zajímal mne, fascinoval mne a vážila jsem si ho. Zemřít v den, kdy se narodí dcera, je strašné. Pociťuju jako osobní ztrátu, že Jan Kaplický nežije.

Selfridges
Future Systems

Malé narozeniny

Dneska mám malé narozeniny. Slavím malé narozeniny už celá desetiletí ;-) Lidi, dyť já s tím začla někdy na gymplu!
Malé narozeniny jsou narozeniny, které nemáte jednou za rok, ale každý měsíc. Pro mě jsou lepší než ty velké. Ty malé jsou jen moje, je to jiný den než ty ostatní, už od rána. 

Celý den si něco dopřávám. Občas si koupím čokoládu, tatranku, někdy jdu na oběd, často večer nepracuju, alébrž piju pivo, víno, kakao, nebo čaj z krásné konvice nalitý do krásného šálku, co se z něj pije se zvednutým malíčkem. Ono hlavní je žít ten den s výjimečným pocitem. 

Málokdo moje malé narozeniny zná ;-) Ale někdo jo. Dneska jsem třeba dostala od Josefa báječnou koblihu s čokoládou, to bylo hezký.

Možná vám to přijde praštěný, ale představte si, že máte jednou měsíčně v kalendáři předepsanej vlastní pěknej den! 
A představte si, že váš člověk (třeba syn) taky slaví malé narozeniny, to už máte dva pěkné dny měsíčně. Ono u dětí je to vůbec fajn, protože kdykoli žádají třeba párek v rohlíku, hranolky, nebo nějakou pitomost (třeba umělohmotnej záchod s malými kulatými bleble bonbóny) a trvají na tom a moc si to přejí, můžete jim slíbit: "Jasně, přej si to k malým narozeninám a já ti to určitě koupím." Před narozeninami je záchod zapomenut. Když není, pak to váš člověk opravdu hodně chtěl.
A tak teď kmitám a spěchám, abych vyškrtala To-Do list co nejvíc a mohla si večer dát na stůl nohy místo notebooka. Hraju si náladově hlasitě Rádio1, chroupu k tomu "salt and vinegar sticks", takové křupky s vinným octem. Těšila jsem se, že sním narozeninově dvoje, jedny odpoledne a jedny večer, jenže... fakt to štípe, ten vinnej ocet, a to jsem teprv v půlce těch prvních! Mňam :-)

Komu tykáš

Vezmu to trochu oklikou.
Když jdu ráno do práce, vydupu kopeček kolem pošty a pak to začne - série ranních potkání. První je vietnamský zelinář, pak trafikatka, paní z masny (co jde zrovna do práce) a policajtka na přechodu u školy. Vyměníme si pozdrav a úsměv. Blažené chvíle, předkrm ke snídani.

A teď zpět. Vietnamský zelinář. (Vypravovala jsem ti o něm, Petře, vzpomínáš?) Má jeden z nejkrásnějších úsměvů, jaké znám, opravdu. Já vím, smějou se na každého. Stejně mě ale potěší, když ho vidím, jak vláčí lísky s ovocem a pak mě zahlédne, všechno rychle položí, postaví se, zamává a podaruje mě dlouze tím úsměvem. 

Chodím si k němu pro ovoce a zeleninu. Posledně, právě když jsme spolu vybírali červenočervená jablka, vešel dovnitř pupkatý pán. 

"Máš brambory?" 

"Ano, pane, prosím, venku." 

"A máš salát?" 

"Ano, pane, tady prosím." 

"A máš..." 

Takhle to pokračovalo ještě několikrát a pak odešel, bez pozdravu, nic nekoupil. 
Přiznávám. Toho pána jsem neměla ráda. Ten kluk byl pro něj póvl, nezasluhující ani běžnou mezilidskou úctu. Nemám ráda pidipány a pididámy, co plivou jed. Koneckonců dobře jim tak, ráno se na ně nikdo nesměje.

Goodbye Mr. McKenzie

Dneska mě Petr vrátil k jedné kapele, co jsem ji kdysi znala kapánek líp, než jiné kapely :-) Myslete si co chcete, ale Martin Metcalfe má moc pěknou pusu ;-) No né, fakt, má. A smál se pěkně.

Tohle video jsem měla na videokazetě druhej den po tom, co to sestříhali... 

Jednoduché

Slyšela jsem nedávno o člověku, který jezdí často za polární kruh. Prý si tam nejlíp uvědomí, co nepotřebuje.

...