Jednou večer byla hustá mlha a venku tlumené ticho. Do toho ticha jsem zvenku zaslechla sténání a pláč. Zoufalé vzlyky nepřestávaly a byly drásavé a byla v nich slyšet fyzická bolest. Nepřestávaly. A nepřestávaly. Jen v nich přibývalo "prosím!"
Otevřela jsem okno a snažila se v mlze odhadnout, odkud ta paní pláče. Pak jsem zavolala na policii.
Přijeli, nechali si ukázat ten dům, také slyšeli. A pak šli dovnitř. Ten, který zůstal se mnou venku, mi řekl: "Víte, my stejně napoprvé nic nezmůžeme."
Šla jsem domů a ještě mnoho hodin seděla v tichu a tísni, že to uslyším zas.
Dodnes si její hlas pamatuju. To zoufalství v něm, prosbu o konec (všeho), ale také odevzdání.
Narazila jsem na zajímavé video, které skrývá víc, než kolik je v něm řečeno.
Žádné komentáře:
Okomentovat