Jsem zpět. A potají tiše pláču. Neboť: Nerada opouštím úplné štěstí.
Asi se tu párkrát v písmenkách vrátím TAM, ale udály se i věci neuvěřitelné, prostě takové, "co nám nikdo neuvěří" (no že jo, vy mí tři braši), a o těch dost možná psát vůbec nebudu, nevím.
Měla bych vám ostatním vysvětlit, co je pro mě to "úplné stěstí". Třeba tohle, taková drobnička:
Zatopili jsme si v brutaru u sprchy a já se celé odpoledne těšila, že na mě poteče teplá voda. Ale dostala jsem se tam až v deset večer, kam spěchat.
Byla tma. Děti už seděly u ohně, zpívaly a Sára s Alešem jim hráli na kytary. Byla noc, svítil měsíc, skoro úplněk. Vzala jsem si jen sukni a tričko a sandály, přestože bylo chladno a rosa (šněrovací boty se po sprše špatně obouvají a chladno nevadí, zahřeju se později), do náruče ručník a mýdlo a šampón a šla jsem pomalu trávou z kopečka ke sprše. Ve chvilce jsem měla mokré nohy, ale stejně jsem to vzala kolem řebříčků, protože ve tmě bíle září. Noční vzduch je jiskrně chladný, voní vlhkem a nitkami kouře. Blaho.
Sprcha nemá střechu. A nesvítí se tam. Můžu se dívat na hvězdy, namydlit se a nechat po sobě téct teplou vodu a ještě poslouchat kytary a Álu, jak dětem zpívá třeba "Jede traktor, je to Zetor, jede do hor orat brambor.... Kriminalita, kriminalita, kriminalita mládeže, kriminalita, kriminalita, kriminalita mládeže...." Je to legrační a pro mě je to znamení, že všechno je tak, jak má být.
Vypnula jsem vodu a ještě chvíli stála mokrá ve sprše, protože děti prosily o písničku o kometě. A na tu jsem si chtěla v tichu a klidu počkat. Pak dali jinou, nevadí.
Když lezu ze sprchy, je mi vesměs jedno, kam z té dřevěné rohože přešlápnu. Boty mám stejně někdě dál, protože dveřmi ze sprchy odtéká voda proudem. A právě to, že si klidně těma umytýma nohama šlápnu na zem, je osvobozující a radostně prosté. Stejně projdu zas v sandálech rosou a tráva nelepená na nohách je poezie a až nohy oschnou, opadá.
Oblíknu si jen sukni, gumu mám místo v pase až v podpaží a jdu nahoru kolem řebříčků (nevynechám jedinou příležitost podívat se na ně ve tmě). Vymydlená. Vlasy zabalené v ručníku. Do půl lýtka v rose. Studený štiplavý vzduch na ramenou a na nohách je jako extáze smyslů.
Rozčešu vlasy, oblíknu se teple, zašněruju se do bot, na krk si pověsím baterku čelovku, kdyby náhodou, do kapes si nandám všechno potřebné na celou noc a jdu. Děti zalézají do spacáků, my "velcí a rozumní" se sejdeme na poradu a pak nás to s klukama vytáhne ven, asi na Kopec. Až polezu po noci venku s nimi nad ránem do spacáku, budu mít pořád ještě mokrý vlasy.
A to je pro mě štěstí. Úplný štěstí.
Moc se mi po tom stýská.
