Rok mudrlantů

Ve středu 28.1.2009 proběhne od sedmi ráno do sedmi večer na Rádiu1 "Rok mudrlantů". Z letošních novinek budou vybírat všelicí hudební kritici a moderátoři Rádia1, samá pro mne zvučná jména. A tak se těším převelice, to bude nosnej den.

Rádio 1

Ráno v šest jsem pustila Rádio 1. Ozvalo se kokrhání a kdákání a pak hlas: "I v tuto šílenou hodinu je s vámi Rádio 1." A já jsem si znovu říkala, že jsem ráda. A že mám ráda tohle rádio - pro muziku, pro atmosféru i pro tyhle (starý dobrý) předěly.
www.radio1.cz

Jan Kaplický

Když jsem se vrátila z jedné ze svých delších cest do Británie, úplnou náhodou se mi obzory světa rozšířily o Jana Kaplického. Prostě jsem někde zahlédla obrázek obchodního domu Selfridges a měla jsem vztek, že jsem se vrátila z Británie, aniž bych to tam viděla. Vyhledala jsem si další jeho práce, viděla jsem dokumentární film o něm, jakmile někde padlo jeho jméno, zpozorněla jsem. Těšila jsem se na Knihovnu. A prd... Zajímal mne, fascinoval mne a vážila jsem si ho. Zemřít v den, kdy se narodí dcera, je strašné. Pociťuju jako osobní ztrátu, že Jan Kaplický nežije.

Selfridges
Future Systems

Totální výplach

Zažila jsem dnes něco strašného. Byli jsme s kamarádem povědět učitelům v základní škole, kam chodí naše děti, že bychom chtěli při škole založit sdružení rodičů. Skupinu rodičů, která chce žít víc se školou, prohlubovat vzájemnou komunikaci a informovanost, těžit ze spolupráce. Přijde vám to přirozené? Mně jo. Ne tak "naší" škole, paradoxně. A bohužel.

První kapitola:

Předesílám, že kamarád je dost radikální a neuměl si doposud představit, že s učiteli se prostě nemluví napřímo, jak on je zvyklý. Já jsem do toho šla s ním a tak jsem ho nepřetlačovala a chtěla jsem, aby to, s čím přicházíme, splňovalo mé i jeho potřeby co nejvyváženěji. Dopustila jsem, že v našem dopise rodičům se objevovalo příliš často slovo "chceme". A ještě pár věcí, které jsem považovala za lehce výbušné. Nicméně nemyslím, že by naše oslovení rodičů vyznělo negativně, jako kritika školy. 

Když řeknu, že znám školy, kde rodiče pomáhají a spolupracují k oboustrannému prospěchu a že bych chtěla něco podobného vybudovat a nabízím svou pomoc, nečekám jekot typu "ale my přece nejsme špatná škola". Taková reakce musí pramenit z nějaké frustrace, i osobní. Kdybyste slyšeli, jak jsem ze sebe lila vstřícnost a dobré úmysly...

A ještě podotýkám, že bych měla ke škole velkou řadu kritických připomínek. Chci do toho jít ale z pozitivní strany. Zkrátka kdo nikdy neviděl moře, může ulpívat na předpokladu, že je to nebezpečná masa vody a lepší je nic si s ním nezačínat, proč taky. 

Byla jsem mnohokrát varována, že učitelé jsou jedna z nejspecifičtějších a nejproblematičtějších profesí... ... ... 

Druhá kapitola:

Pracovala jsem s učiteli v několika projektech, které měly za cíl posílit "zdraví" škol (dejme tomu), a teprve teď vidím, že to byla úplně jiná klasa.  

Znám školy, kde to učitele baví a kde přes všechny potíže s reformou kurikula vidí v novém školním režimu pozitiva a na těch staví. Občas od některých z nich slýchám, že škola je taky něco jako firma, že by se měla naučit od firem efektivní metody řízení, osobního růstu zaměstnanců, public relations, marketing... a kdovíco ještě. Zní to zdánlivě divně. Nicméně proč by neměl být ředitel školy dobrý manažer! Škola se potřebuje naučit dělat dobře všechno, od vzdělávání a výchovy dětí, přes vedení lidí, management, fundraising až k PR. A co víc: proč by škola neměla své zaměstnance vzdělávat nejen v aprobacích a metodice, ale i v komunikaci, v osobnostním rozvoji? Znám školy, kde jim to všechno moc pomohlo. Vždyť leckde je mezi školami silná konkurence a zápas o žáky. Čili zápas o rodiče.

Existuje velká řada výborných projektů, které jsou zaměřené na rozvoj škol v nejrůznějších směrech. Výsledky jsem viděla. 

Viděla jsem školy, o kterých celé město ví, kde mají nával a neznají šikanu, kde učitelé chtějí učit, kde děti jsou aktivní a kde vládne na první pohled pohoda a soulad. Zažila jsem, jak učitelé jako jeden muž přišli dobrovolně v sobotu do školy, protože jsme s nimi chtěli pracovat a oni věděli, že se něco zajímavého naučí a těšili se na to. Zažila jsem v řadě škol tak úžasné okamžiky, které plynuly z jednolitého učitelského sboru, který byl otevřený novým věcem,  máloco považoval za nemožné a za obtěžující. Děti to cítí a přebírají.

V takových školách jsou rodiče užitečnými partnery. 

Tam děti dostávají základní životní dovednosti, od otevřené komunikace, přes spolupráci napříč věkovými rozdíly, po touhu se učit.

Respektovat a být respektován.

Třetí kapitola:

Dnes jsem stála před učitelským sborem "naší" školy. Zdravou školu by ani můj radikální kolega nemohl rozhodit, natožpak já, se svým veskrze pozitivním projevem, plným porozumění pro vskutku těžký úděl učitele a školy. Co ale nejvíc rozhodilo mě: Ta křečovitá uzavřená obranná pozice bez jakékoli vůle vyslechnout nás. To jsem nikde jinde doposud v tak varující míře nezažila. Měla jsem pocit, že přede mnou vyskakují potlučení sveřepí čertíci z krabiček. Ale sranda to nebyla. Proboha!!! Ti lidé učí mého syna!!! Které životní dovednosti mu předají? Šerm gumovými argumenty? Umění dialogu tedy težko.

Křičeli na nás a protiřečili si. Nechtěli nic pochopit a přijmout. (Ne všichni, to opravdu ne.)

Jen nevím, jestli mám jít přes zlo a bojovat s větrnými mlýny, když možná tu školu zkrátka nerozchodíme.

A nebo možná ano. Protože se nám dostalo od několika učitelů souhlasného pokyvování, úsměvu a pak ve třídách i vyslovených sympatií a podpory. Od rodičů taktéž. Že by naděje pro školu? Je tam přece řada dobrých učitelů, to vím. 

Uráží mě a mrzí, že pro školu nejsem partner. Trápí mě, že škola má pocit vysoké úrovně, zatímco já mám obavy, že to je křehká setrvačnost a že ji jiná šikovná škola strčí záhy do kapsy. Pokud by se tedy nějaká taková šikovná škola u nás vůbec objevila. Ostatně proč ne! Je to otázka času.

Jsem nesmírně vyčerpaná. Vyšťavená úplně nejvíc. A děkuju za podporu tomu, co mě dnes večer podržel a dovedl domů. Možná mi zachránil život ;-) A vám díky, že jste si mě přečetli.