O vesmíru, lidech a Zemi

Včera pršelo a já měla celé odpoledne kino. S čajem, štrůdlem a ořechovým likérem.

První film byl naučný (ostatní vlastně taky, ale jinak). Zde stručné výpisky fascinovaného laika:

Vesmírná čísla
Za jasné noci (třeba na venkově) mohu na obloze vidět 3000 hvězd. V naší galaxii je víc než 100 miliard hvězd a v pozorovatelném vesmíru je víc než 100 miliard galaxií.
Naše Slunce svítí 4 miliardy 600 milionů let. Je od nás 150 milionů kilometrů. Vešel by se do něho milión Zemí. Má průměr 1 600 000 kilometrů, přesto je to poměrně malá hvězda. Největší objevená hvězda je VY Canis Majoris, je miliardkrát větší než Slunce.
Ze života hvězd:
Při rychlosti 1600 km/s se v jádru hvězdy srážejí atomy vodíku a tím fúzují, vzniká helium a čistá energie (ztracená hmotnost - vodík je o něco těžší než helium). Hvězda přesto nevybuchne, brání jí v tom gravitace, která na jádro působí. Gravitace je významná síla!
Světlo se šíří rychlostí 1702 miliony km/h. Zemi by paprsek světla za sekundu obletěl 7x. Světlu ze Slunce trvá 8 minut než k nám doletí. Ale fotonu nejdřív trvá tisíce let, než se dostane z jádra Slunce na jeho povrch.
Vodík ve Slunci se vyčerpá za 7 miliard let. Slunce se bude rozpínat, až bude mít průměr stovky milionů kilometrů - stane se Rudým obrem. Teploty na Zemi dosáhnou tisíců stupňů. Slunce pak Zemi pohltí.
Slunce bez vodíku začne spalovat helium a fúzovat ho v uhlík. Bude vystřelovat vlny energie z jádra na povrch a oddělovat tak vnitřní a vnější vrstvy. Pomalu se rozpadne. Zbude velmi horké a husté jádro - Bílý trpaslík.
V Bílém trpaslíkovi fúze neprobíhá. Slunce bude velké jako Země, ale milionkrát hustší. Astronomové se domnívají, že v jádru Bílého trpaslíka je obří krystal čistého uhlíku. Vesmírný diamant o průměru tisíců kilometrů!
Zánik hvězdy mnohem větší než je Slunce probíhá jinak. Příklad - Betelgeuze. Je jen miliony let starý, ale fúze je v něm rychlejší, protože má 20x větší hmotnost než Slunce. Gravitace je tam také velmi mocná. Jádro uvnitř Betelgeuze vyrábí čím dál těžší prvky. Jakmile vyrobí železo, je konec - hvězdě zbývají jen sekundy života. Hvězda se snaží dodávat energii do železné koule a nutí ji, aby fúzovala, ale ona nemůže. Tím se hvězda okrádá o energii a gravitace vítězí. Dojde k obrovské explozi - výbuch supernovy. V několika sekundách vytvoří supernova víc energie než naše Slunce za celou dobu své existence. Stane se tak po několika sekundách od chvíle, kdy začne tvořit železo! Při explozi se supernova prakticky obrátí naruby. Vykovají se těžké kovy jako zlato, stříbro, platina.
Po výbuchu supernovy z Betelgeuze zbude neutronová hvězda - pevná nukleonová hmota. Bude mít průměr 30 kilometrů a bude neuvěřitelně hustá.
Při výbuchu supernovy je do prostoru vyvrženo ohromné množství materiálu - mezihvězdný prach - plný prvků jako vodík, uhlík, kyslík, křemík a železo. Všechno, co vidíme kolem sebe, kdysi vytrysklo z jádra hvězdy. I já :-) Atomy mé levé ruky mohou pocházet z jiné hvězdy než atomy v mé pravé ruce. Jsem dítě hvězd :-)
Naše Slunce je naše macecha. Naše pravá matka zemřela při výbuchu supernovy :-)

Aha...

Pak jsem si dala Holy Motors (i tady, pěkná recenze tady). Vzalo mě to. To už se setmělo.
Tak jsem rovnou šla do filmu Roma od Felliniho. Wow.
Přiklopila jsem to Mozartem - výňatky z Dona Giovanniho. Odvolej - neodvolám.
A pak dobrou.

Howard určitě vypadá jako Bobby McFerrin

Mám svého boha. Stará se o mě a učí mě. To by bylo na dlouho.
Miluju Bobbyho McFerrina. Je nejen báječný muzikant s obrovským hlasovým rozsahem, ale taky... milej, hravej, moudrej.
Mám ráda jeho album Vocabularies, poslouchám ho často, ve tmě. Znám ho už dobře, ale zároveň vím, že to všechno vždycky slyším od začátku.
Už druhý den mi jede v hlavě Say Ladeo. Můžu dělat cokoli, je to tam. Dneska jsem si našla klip a ejhle, můj Howard určitě musí vypadat jako Bobby! Je to celej on... Že mě to nenapadlo dřív!

Kratší verze. Mám ráda tu dlouhou. Mám ráda čas.
(Víte, co je na tom opravdu fajn? Howard mi to možná pustil do hlavy právě proto, aby měl konečně tvář. Takhle my to máme s Howardem vždycky. Ať už je Howard kdokoli/cokoli, funguje to, to mi věřte.)

Evelyn Glennie

"Dnes večer budeme mít návštěvu. Sice takovou virtuální, ale teda.... hmmm...", řekla jsem včera a tys vůbec netušil, kdo to může být.
Ke mně přišla totiž už předevčírem. Připomněla mi, jak ráda poslouchám svět. Na návštěvu přišla Evelyn Glennie a přinesla dotek zvuku.
Evelyn Glennie je muzikantka. Hudebnice. Koncertuje, improvizuje, skládá hudbu, přednáší, cestuje po světě, dotýká se lidí zvukem. Hraje na všechno, na co lze vyloudit zvuk. Učí "neslyšící" děti čarodějství zvuků, učí je slyšet víc, než slyší "slyšící" lidé. Zvuk. Ona zvuk slyší celým tělem. O "sluch" přišla už v dětství.
Dáme si kousek z filmu. Je těžké vybrat...



Thomasovi Riedelsheimerovi se téměř až zázračně povedlo natočit film o zvuku, který i vy uvidíte.
Ještě jedna ukázka:



A ještě:


Tak co? Slyší nebo ne?

Kylesa

Jak jsem si je sem mohla nedat? (Jindro, dík za připomenutí včera při polífce!) Parádní koncert tehdy loni v listopadu na "Sedmičce"! Dvoje bicí, výborný kytary, výbornej zpěv, muzika barevná, i punková, i psychedelická, dobrý vtipy, každá písnička jiná.

Matroš

Spolehlivě ulítávám na Gnanmankoudji. Tvítla jsem o tom tuhle a byly dotazy, co že je to za matroš. Tož matroš to je. Laurent Garniere. To je něco jako Alois Jirásek francouzský muziky.

Tohle je celkem krátká verze, mám ráda ty dlouhé...
A neříkám, že čtu jenom Jiráska. Občas potřebuju jinej mazec. Dneska, vážení, dneska bych si tedy zatancovala, propláchla bych hlavu...

Kamarád, co jsem na něj pyšná

Mám kamaráda. Je to takovej kluk :-) Byla jsem u toho, když začínal hrát. Držela jsem mu všechny palce v širokém dalekém okolí. Jsem pyšná! Protože je to pašák, kabrňák a ušiska a srdce má tam, kde mají být. Nechám se vzít na výlet do vesmíru, když hraje. Vybírám si, kudy to vezmu, al vděčně přijmu jeho nabídku, slyším, vidím, hraju si a gravitace ani čas neexistují. Psala jsem o tom trošku tady.
Jsem ještě víc pyšná! Protože se dal dohromady s prímovým Ferdou z Jihlavy, mají teď spolu o čtvrtou dimenzi víc. A víte, když jsem je naposled slyšela naživo, připadalo mi, že přesně ten Ferda mi tam chyběl. Let nahoru znám (a přijde mi občas od někoho jako klišé) - ale ten Ferda... nahodu to beru oklikama, hraju si a fakt se musím smát :-)

tak to byla Romanova (a už jejich společná) Cuba...
jenže... takováhle chvilka, to nic není... to chce žít v tom hodiny a hodiny a hodiny...

třeba takhle (byť tentokrát bez Ferdy)

Osudová

Tahle je moje osudová. Ona totiž zní jako já uvnitř, fakt.

Čarodějný dýchánek

Trochu jsem se bála tam jet, ale chtěla jsem tam jet (s tebou, víš).

Seděli jsme na střeše hospody, pod námi to dunělo zvukovou zkouškou, bylo to príma, ale bála jsem se.

Sešli jsme dolů do sálu a já dostala čas, hodně času. Když to pak už opravdu začalo, byla jsem připravená a strach byl fuč.

Vplula jsem a našla si vlnu. Byla hůůůůůůůůů vysoká a dalo se stát na její přední hraněěěěě. Vlna s vlnou si mě předala a pak další a dalšííí... a já se nechala. Mohla jsem si vybírat vlny.

Mohla jsem si vybírat, jak rychle a kudy pojedu. Střihla jsem si občas skočit skrz, frčela jsem rychle rychle rychle a ten zvuk byl totální. Spousty bubeníků se slily do linek a ploch a byl z toho takovej výlet prostorem, jakej jsem sjela prvně.

A další. A znovu. Počkat si a pak už si jenom užívat tu svobodu. Nechtěla jsem v žádným případě přestat.

Jooo! Hardcore! Jooooooo!

Witch Hunt!

Witch Hunt!

Na cestu

Tak zítra brzy ráno konečně jedu.
Něco tu nechávám a něco mě čeká.

Tančilajakoblázenaždobíléhorána

Roman psal, bude hrát tady přes ulici, s Michalem Loutkou. Tak jo, jakpak by ne. Moo bar. Malej, útulnej.

Těšila jsem se na něj, neviděla jsem ho přes 10 let. Ale kdysi, kdysi jsme se vídali často a upřímně. Poslouchám jeho tracky, kde jen to jde. Jsem na něj pyšná. Stačí aby jednou sáhl na bar pro cigára a já ten pohyb znám a pak už všechny.

Michal Loutka je legenda. On je... nekompromisní?

Celou noc. Střídají se.

Málo lidí, tohle ja malý město, divný. Pár zvláštních smutných typů. Lidi přišli na panáka, uši nechali doma. Proč se nehejbou? Nemůžu sedět, hýbe to mnou samo.

Barmani si tancují, bílej automaticky, černej si jede spokojeně.

Točím se, můžu se tak dobře dívat na lidi. Půlnoc je brzy. Až půjdou panáci domů, tak pak.

Roman si tancuje za pultem, je to stejně jako kdysi, povídání očima "hele, dobrý, co" "to teda, fakt dobrý". "Mám tu takový pomalý německý technaře, voni maj ten zvuk takovej kulatej, pustim to, jo?"

Šedej Filip má potřebu bejt dobrej. Ale v pohodě, teda u nás. Najednou rána, Filip si kryje hlavu, nabouchanej borec do něj jde pěstma, malej s bílejma teplákama si několikrát kopne. "Nechte toho! Slyšíte, nechte toho!" Je to jak nožem do břicha. Narovnat stolky, zamést střepy. "Už to neřeš, kašlem na to, hrajem dál." To asi abychom nezapomněli, kde žijeme. Podlaha se lepí. To přejde, hrajem dál.

Noc se přelomila, bar se čistí.

Přestáli jsme to. Roman si znovu tancuje za pultem, popojedem. Pustím to, hlava letí, zvuk jde krz mne a já se nechám vést kamkoli, kam mě Roman s Michalem vezmou, čas nemá smysl. Točím se, pomalu, teď obzvlášť se chci dobře dívat na lidi... očima posílám "ahoj" a úsměvy. Někdo uhýbá, smutní by rádi nasáli život. Tolik pomuchlaných lidí...

Pán Kostkovaná Kulička sem spadl omylem, překvapený.

Světle modré tričko je free, tak free, aby to bylo vidět. Když se dívám, přidá.

Modrý vyplašený si chodí povídat, ale zjevně ho baví kluci.

Bílý sedí u baru, smutně se dívá a uhybá pohledu.

Dvě holky v lehké křeči, to přejde.

Černej barman si přitancoval, zavřené oči, jen si jede, pěkně pěkně, úsměv na úsměv.

Hodiny a hodiny.

Pán Kostkovaná Kulička si tancuje.

Světle modré tričko si tancuje a usmívá se.

Modrý vyplašený pořád hledá.

Bílý si tancuje, smutně se dívá a úsměvu neuhýbá, ale nic neřekne.

Dvě holky si tancujou a smějou si pořád.

Filip s obličejem odřeným a s naraženým žebrem natáhne ruku nahoru. Položím na ni svojí. Stojí, ruce máme propojené, tancuju si a vím, že moje dlaň pulzuje. Filip stojí, dívá se na mě, "to je síla, to jsem nezažil".

Hodiny a hodiny, venku je dávno světlo.

Loutka hraje dlouho, dlouho, dlouhej set, má sílu jako před mnoha lety, pro tyhle ranní hodiny jsem párty mívala ráda.

Únava, nenechat hlavu vyhrát.

Znovu popojedem. Nemyslím. Kromě toho baru pro mě teď zrovna nic neexistuje. Muzika, muzika a muzika.

Díváme se na sebe s Romanem. Dávní přátelé na vlně.

Pár objetí a venku je po sedmé ráno tisíc sluncí. Za dvě minuty ležím doma a poslouchám muziku ze svý hlavy. Hraju si věci, který Roman ani Loutka nehráli. Po pravdě, neslyšela jsem je léta. Moje hlava tohle dokáže... proč ne pořád? :-)

Podvečer. Standa Zíma mi hraje z rádia a já cíííítíííííím muziku celá.

Putování Smůly za štěstím

Až budou u nás v Kladně v loutkovém divadle Lampión dávat zas Putování Smůly za štěstím, třeba i ve všední den dopoledne, vezmu si dovolenou a půjdu na to počtvrté…

Poprvé jsem to viděla na premiéře, tehdy jsem netušila, že nejdu a taky jdu na pohádku. Ale od prvního kroku smolaře Smůly to bylo neobyčejné a uchvacující pohybové divadlo. Snad neprozradím tajemství: Smůla opravdu nakonec najde své štěstí, ale nejprve musí vyrůst, protrpět vlastní neúspěchy a „smůly“, setkat se s kouzelnicí, putovat fantastickými krajinami, potkávat tajemné bytosti a objevovat vlastní hodnotu. Ovšem jak tak putujete se Smůlou tím zvláštním světem, putujete hudbou, jednou hudební peckou za druhou. A co víc: Muzika se váže s formou, s pohybem, tancem, pantomimou, barvami, ale jaksi klouzavě, takže občas vám mráz leze po zádech, jak se hudba a pohyb zesilují navzájem, a pak se zas bavíte nadlehčeným surrealistickým pojetím muzikálových hitů, nebo vskutku vášnivou italskou písní. Celou dobu jdete s ním, se Smůlou, za jeho (a koneckonců i vlastním) štěstím. Herci jsou celou dobu na jevišti a jedou a musí to být dřina, ale oni tančí a hrají (bez jediného slova) s takovou radostí, energií a nadhledem, že jsem to doposud podobně nikdy v divadle nezažila, je to opojné a strhující. Doplním výborný a vtipný výběr hudby i choreografii.

Předvčírem jsem „putovala“ v první řadě a zas jsem to obrečela, dojetím i smíchy. A tak myslím, že byste to zkrátka měli také vidět. Je to také ideální školní představení pro lehce odrostlé děti. Syn je v páté třídě, vadí mu, když jeho spolužáci v divadle ruší a jsou „nad věcí“, ale tentokrát prý to bylo jinak.

Putování Smůly za štěstím, divadlo Lampión (foto: Martin Drtina)

Mám sen: Bang & Olufsen

Přátelé, až jednou budu bohatá, budu mít doma alespoň jednu nádhernou věc od firmy Bang & Olufsen.
Dánská firma, založená v roce 1925 dvěma nadšenci do rádia. Byli podnikaví, odhodlaní vždy vytvářet to nejlepší a stále se zlepšovat. Fascinoval je Bauhaus. Už několik desítek let jsou vskutku "high end company".

Jednou ( je to tak 15 let) jsem viděla jejich CD přehrávač. Skvělý zvuk, luxusní ovládání a nádherný design. Byl dokonalý. Jejich integrované domácí systémy jsou skvostné.

Doporučuju projít se jejich stránkou. Už to je zážitek. Jo jo... :-)

www.bang-olufsen.com

Rok mudrlantů

Ve středu 28.1.2009 proběhne od sedmi ráno do sedmi večer na Rádiu1 "Rok mudrlantů". Z letošních novinek budou vybírat všelicí hudební kritici a moderátoři Rádia1, samá pro mne zvučná jména. A tak se těším převelice, to bude nosnej den.

Orbital a jejich Acid Pants

Už týden si tohle pouštím denně.

Minulé pondělí jsem přišla do práce, byla jsem potichu a lehce otupělá a ospalá. Pustila jsem si last.fm a bedny jsem měla dost nahlas. Přizdilo mě to. Doslova mě to napláclo na zeď, vážně. Ale je to klasika, fakt, skoro pro pamětníky. Strukturou snad až příliš.

Pochopte, pro mě to není BEST, ale určitě je to BETTER :-) (než leccos jinýho, prostě)

Tak. Sluchátka nasadit, bedny pustit. Jdem na to.

When the laught track starts then the fun starts :-)

http://www.dizzler.com/music/Orbital/Acid_Pants

Spoonman

Tohle mám prostě ráda. Zdá se to klidné ;-) Včera v noci ve tmě jsem na tom znovu ulítla, to by mi šlo...

28.4.09 - video už nefunguje, ale tohle snad jo.

Rushmore a The Kinks

Nedávno jsem viděla film Rushmore. Ale jo, bylo to fajn, trochu nenáročné, ale fajn. A byla tam dobrá muzika. Dáme si, s dovolením, hned dva úlovky z Tubičky:

The Kinks - "Nothin' In This World Can Stop Me Worryin' 'Bout That Girl"
tahle písnička mě tam obradovala velmi

kousek z filmu, s "Oh Yoko" od Johna Lennona

Lloyd Cole

Další z mých nenáročných muziček z cest po Británii v roce 1998.

Hipsway

Když už tak vzpomínám na svou první osudovou Británii... Tyhle hochy jsem si tam tehdá v devětaosmdesátém v létě nahrála (a asi 40 dalších kazet) a pak jsem je poslouchala na cestách po U.K. v místních busech.  Pravda, Hipsway jsou muzika pro nenáročné, pro mě ale mají doposud význam "jejich" videa, která jsem si točila očima do hlavy z okýnek autobusů, když mi oni hráli do uší z wolkmana :-)

Bubeníci

Včera v noci jsem seděla skoro třičtvrtě hodiny na zemi v koupelně u pootevřeného okna a poslouchala bubeníky. Pršelo, totiž. A na dvoře asi kapala voda z lešení, či z neukončených okapů, nevím, ale znělo to jako několik bubeníků, kteří bříšky prstů smaží na bubíncích fest vodvázenej živej brejkbít :-)

Goodbye Mr. McKenzie

Dneska mě Petr vrátil k jedné kapele, co jsem ji kdysi znala kapánek líp, než jiné kapely :-) Myslete si co chcete, ale Martin Metcalfe má moc pěknou pusu ;-) No né, fakt, má. A smál se pěkně.

Tohle video jsem měla na videokazetě druhej den po tom, co to sestříhali...