Poprvé jsem to viděla na premiéře, tehdy jsem netušila, že nejdu a taky jdu na pohádku. Ale od prvního kroku smolaře Smůly to bylo neobyčejné a uchvacující pohybové divadlo. Snad neprozradím tajemství: Smůla opravdu nakonec najde své štěstí, ale nejprve musí vyrůst, protrpět vlastní neúspěchy a „smůly“, setkat se s kouzelnicí, putovat fantastickými krajinami, potkávat tajemné bytosti a objevovat vlastní hodnotu. Ovšem jak tak putujete se Smůlou tím zvláštním světem, putujete hudbou, jednou hudební peckou za druhou. A co víc: Muzika se váže s formou, s pohybem, tancem, pantomimou, barvami, ale jaksi klouzavě, takže občas vám mráz leze po zádech, jak se hudba a pohyb zesilují navzájem, a pak se zas bavíte nadlehčeným surrealistickým pojetím muzikálových hitů, nebo vskutku vášnivou italskou písní. Celou dobu jdete s ním, se Smůlou, za jeho (a koneckonců i vlastním) štěstím. Herci jsou celou dobu na jevišti a jedou a musí to být dřina, ale oni tančí a hrají (bez jediného slova) s takovou radostí, energií a nadhledem, že jsem to doposud podobně nikdy v divadle nezažila, je to opojné a strhující. Doplním výborný a vtipný výběr hudby i choreografii.
Předvčírem jsem „putovala“ v první řadě a zas jsem to obrečela, dojetím i smíchy. A tak myslím, že byste to zkrátka měli také vidět. Je to také ideální školní představení pro lehce odrostlé děti. Syn je v páté třídě, vadí mu, když jeho spolužáci v divadle ruší a jsou „nad věcí“, ale tentokrát prý to bylo jinak.
Putování Smůly za štěstím, divadlo Lampión (foto: Martin Drtina)
