Byla jsem na kurzu kosení.
Proč?
Protože nemám ráda strunovou sekačku, smrad a kravál, vibrace a mixování všeho živého, včetně trávy. Protože jsem zkoušela kosit a bylo to překrásné a bylo to zkrátka ono, přestože jsem to neuměla. A protože jsem kdysi dávno viděla film o tom, jak se scházejí sekáči a za brzkého rána společně kosí louku. Nikdy jsem na to nezapomněla a chtěla jsem to víc než létat, opravdu.
V sobotu jsem jela pro svou novou kosu a věděla jsem, že bude báječná. Jela jsem pochopit ji, naučit se o ni pečovat a pak tančit v trávě s ostatními lidmi s kosami. Těšila jsem se na ty lidi stejně jako na kosení!
Byl překrásný slunečný a teplý den. Všechno vonělo. Sekáči se sjížděli a Mistr Dan je vítal. Boty dolů. Lidé, kosy, vzduch a slunce, krásné místo, pomalý čas. Markétin oběd byl hostinou o několika chodech, ráj chutí, barev a vůní. A pak to doopravdy začalo.
Taková kosa, to je zázračný nástroj ověřený tisíciletími. Je to bytost, která má žebro (Adam tam byl taky), patu, špičku, ostří a stopku, na stopce ťuplík, sekáči vědí. Nasadí se na dřevěné kosiště (sláva jasanům a břízám a nejen jim) a připevní se kosiřníkem. Jenže pozor, ono to není jen tak! Kosa musí být správně dlouhá, správně vyrobená ze správného kovu, správně tvarovaná, správně nakloněná. Kosiště musí pasovat k sekáčovi, držadla musí být ve správných polohách, aby se kosa mohla správně položit do trávy, když sekáč vezme kosiště do rukou, aby se nehrbil a při tanci s kosou dobře využil svou sílu. To bylo první, co jsme se učili.
Možná byste se divili, jak může být kosa ostrá (já se divila). Tady se hraje o milimetry i setiny milimetrů. Sednete si na dřevěného kozlíka pěkně obkročmo, mezi koleny máte kovovou babku, kosu na babku ve správném místě a pod správným úhlem přitisknete a kladivem vytahujete kov kosy skoro do ztracena, do jemně zahnutého ostří. A broušení. Modrá břidlice, kámen je v dlani hebký, ale kose umí z jedné strany pod tlakem doladit ostří, z druhé jemně kov uhladí. Je to naprosto dokonalé. Dan kosám rozumí (ano, i zvuku kovu). V sobotu večer jsme měli pocit, že i my chápeme.
Když slunce zapadá, bývá tráva ke kosení dobře naladěná. Šli jsme na louku a začali praktikovat tai-chi s kosami, dokud se nesetmělo. Tančíte proto, aby kosa plula po zemi velikým půlkruhem tam a zase zpátky, v tanci uděláte krůček kupředu a kosa v oblouku sáhne o kousek dál. Přes noc prý pohyb k tělu přilne, proto jsme začali už večer trénovat na ráno.
Neděle, pět hodin ráno. První snídaně, kosy a hrábě na valník, my taky. Jízda králů přes vesnici na louku. Jen si to představte! Ó jé! Rozestoupili jsme se kolem celé louky, podívali se na sebe a začali jsme. Každý z nás kosil ve směru hodinových ručiček podél hrany trávy, pak podél okraje vytvořeného sekáčem o kousek vpředu. Po chvíli zastavit, sáhnout tím úžasným pohybem na bok do toulce pro mokrý brousek z břidlice a přiostřit kosu. Dosekali jsme se ve spirále do srdce louky. Shrabali trávu, to už začínala bouřka, naložili se na valník a jeli domů. Bylo to skvělé, skvělé.
Druhá snídaně, doklepání kos a odpočinek s exkurzí po permakulturní zahradě, dlouhé povídání o přirozeném bydlení a žití a o všem, někteří usnuli v trávě. Kolem běhala kachna běžec a vodila svoje prťata. Odpočinek a dlouhý báječný oběd, aby ten zážitek měl čas doznít.
O loučení psát nebudu.
Nikdy nezapomenu:
To úžasné místo, kde Dan a Markéta žijí.
Otevřená vrata do dvora oživlé roubenky, která se dočkala svých lidí.
Na Dana, který ke mně s úsměvem přichází.
Scházející se sekáče a pocit, že mnohé z nich přece znám! (Asi ze sna, ano, to by mohlo tak být.)
Čolci v jezírku a kachna běžce s prťaty.
První kontakt se svou novou kosou.
Kruh sekáčů a mystické povídání o kosách, geometrii, o souladu kovu, dřeva, lidí a louky.
Úžasné rytmy a akordy v orchestru sekáčů, kteří naklepávají své kosy. Největší zážitek ze soboty!
První kosení za soumraku, který voněl. Dokonalé štěstí.
Spánek a svítání v zahradě.
Cesta za čerstvého rána na voze s přáteli v očekávání věcí příštích.
Společné kosení, konečně společné kosení!
Voda z nebe, blesky a šťastní sekáči na valníku cestou zpět, zvědavá babička za záclonou.
Ten poklid v zahradě v bezčasí.
Ale ono by toho bylo mnoho.
Veliké díky a velikou poklonu s úctou skládám k nohám moudrému Danovi, mistru kosy! Dokáže oživit i ty staré, které jsme si dovezli a kterým jsme možná ani už nevěřili. Jak nás neúnavně všechny obcházel a se vším pomáhal. My se učili rádi, i jeden od druhého.
Převeliké díky Markétě za její dokonalé hostiny, kterými jsme mohli nasytit těla i duše. Tak dobré a krásné to všechno bylo!
http://www.vianatura.cz/
Sekáči! Lidé, které považuji za přátele: Vašek, Martin, Petr, Lenka, Roman, Adam, Radka, Honza, Pavel, Matěj, Josef, Tito, Miki, Tomáš... a František, který mi dal kámen, jenž je důležitý, pročež ho mám tady teď před sebou. Mohla bych s těmi lidmi být týden, dva, tři...
(Závidím všem, kteří na sekání vlítli hned v pondělí ráno raníčko. Píšeme si, čili o některých vím.)
V obrazech: Moc pěkné fotky pořídil Pavel Ovsík, sekáč a fotograf z Pravého domácího časopisu (který odbírám a doporučuji!)
