O vesmíru, lidech a Zemi

Včera pršelo a já měla celé odpoledne kino. S čajem, štrůdlem a ořechovým likérem.

První film byl naučný (ostatní vlastně taky, ale jinak). Zde stručné výpisky fascinovaného laika:

Vesmírná čísla
Za jasné noci (třeba na venkově) mohu na obloze vidět 3000 hvězd. V naší galaxii je víc než 100 miliard hvězd a v pozorovatelném vesmíru je víc než 100 miliard galaxií.
Naše Slunce svítí 4 miliardy 600 milionů let. Je od nás 150 milionů kilometrů. Vešel by se do něho milión Zemí. Má průměr 1 600 000 kilometrů, přesto je to poměrně malá hvězda. Největší objevená hvězda je VY Canis Majoris, je miliardkrát větší než Slunce.
Ze života hvězd:
Při rychlosti 1600 km/s se v jádru hvězdy srážejí atomy vodíku a tím fúzují, vzniká helium a čistá energie (ztracená hmotnost - vodík je o něco těžší než helium). Hvězda přesto nevybuchne, brání jí v tom gravitace, která na jádro působí. Gravitace je významná síla!
Světlo se šíří rychlostí 1702 miliony km/h. Zemi by paprsek světla za sekundu obletěl 7x. Světlu ze Slunce trvá 8 minut než k nám doletí. Ale fotonu nejdřív trvá tisíce let, než se dostane z jádra Slunce na jeho povrch.
Vodík ve Slunci se vyčerpá za 7 miliard let. Slunce se bude rozpínat, až bude mít průměr stovky milionů kilometrů - stane se Rudým obrem. Teploty na Zemi dosáhnou tisíců stupňů. Slunce pak Zemi pohltí.
Slunce bez vodíku začne spalovat helium a fúzovat ho v uhlík. Bude vystřelovat vlny energie z jádra na povrch a oddělovat tak vnitřní a vnější vrstvy. Pomalu se rozpadne. Zbude velmi horké a husté jádro - Bílý trpaslík.
V Bílém trpaslíkovi fúze neprobíhá. Slunce bude velké jako Země, ale milionkrát hustší. Astronomové se domnívají, že v jádru Bílého trpaslíka je obří krystal čistého uhlíku. Vesmírný diamant o průměru tisíců kilometrů!
Zánik hvězdy mnohem větší než je Slunce probíhá jinak. Příklad - Betelgeuze. Je jen miliony let starý, ale fúze je v něm rychlejší, protože má 20x větší hmotnost než Slunce. Gravitace je tam také velmi mocná. Jádro uvnitř Betelgeuze vyrábí čím dál těžší prvky. Jakmile vyrobí železo, je konec - hvězdě zbývají jen sekundy života. Hvězda se snaží dodávat energii do železné koule a nutí ji, aby fúzovala, ale ona nemůže. Tím se hvězda okrádá o energii a gravitace vítězí. Dojde k obrovské explozi - výbuch supernovy. V několika sekundách vytvoří supernova víc energie než naše Slunce za celou dobu své existence. Stane se tak po několika sekundách od chvíle, kdy začne tvořit železo! Při explozi se supernova prakticky obrátí naruby. Vykovají se těžké kovy jako zlato, stříbro, platina.
Po výbuchu supernovy z Betelgeuze zbude neutronová hvězda - pevná nukleonová hmota. Bude mít průměr 30 kilometrů a bude neuvěřitelně hustá.
Při výbuchu supernovy je do prostoru vyvrženo ohromné množství materiálu - mezihvězdný prach - plný prvků jako vodík, uhlík, kyslík, křemík a železo. Všechno, co vidíme kolem sebe, kdysi vytrysklo z jádra hvězdy. I já :-) Atomy mé levé ruky mohou pocházet z jiné hvězdy než atomy v mé pravé ruce. Jsem dítě hvězd :-)
Naše Slunce je naše macecha. Naše pravá matka zemřela při výbuchu supernovy :-)

Aha...

Pak jsem si dala Holy Motors (i tady, pěkná recenze tady). Vzalo mě to. To už se setmělo.
Tak jsem rovnou šla do filmu Roma od Felliniho. Wow.
Přiklopila jsem to Mozartem - výňatky z Dona Giovanniho. Odvolej - neodvolám.
A pak dobrou.

Pravá a levá, to je oč tu běží

Poselství autistického chlapce

Nedávno jsme já a horečka pocítily potřebu moudrého a osvobozujícího slova. Jakési potravy duševní, myšlenkové prány, když jsme tak ležely v tichu a když číst se nechtělo. I pustily jsme si záznam setkání Jaroslava Duška a MUDr. Jana Hnízdila, které proběhlo v divadle Kampa a která přenášela online televize ČT24 a záznam je k dispozici. Dlouhá beseda, naštěstí.
Dušek tam vypráví, že nějaká dívka se kdysi v meditaci napojila na autistického chlapce a on jí sdělil toto:
"Dokud rodiče zpívají, je to ještě dobré. 
Když začnou meditovat, je to ještě dobré, ale už je to horší.
Jakmile začnou normálně mluvit, je to nesnesitelné.
Neboť jejich myšlení je tak ostré a jejich myšlenky jsou tak bodavé, že já se musím zavřít sám do sebe, protože mě to strašně bolí."
V souhlasu s Jaroslavem Duškem myslím, že toto není zpráva někoho, jehož vnímání je zastřené. Právě naopak.
Pokud ale odhlédneme od toho, že zprávu "proslovil" autistický chlapec, můžeme uvažovat směle o tom, že myšlení může být ostré, když ve slovech a pojmech okrajujeme a okrajujeme to, co myšlenka může nést ve své celistvosti. Usoudila jsem, že to, co mi přináší úlevu a pravost, jsou právě myšlenky v tichu oblé a rozprostřené přes všechno, co "je" i "JE", čili co souzní s mým širokým vnímáním bytí. Líp vám to vysvětlit neumím...
Video najdete TADY.

Nemůžete někde být, dokud se tam nedostanete

Čteme si každý den jednu kapitolu z knihy "Velká kniha toltécké moudrosti" od Susan Greggové.  Je tam 365 kapitolek, na každý den jedna. Některé jsou lepší, jiné méně. Vedou jakousi cestou, na které najdete pro sebe do běžného života leccos užitečného. Pokud znáte toltécké učení odjinud, bude vám to rozhodně povědomé. Nečekejte příliš, příliš od sebe. Ale doporučuju, to každopádně. Ostatně na chvíli se zastavit a naplánovat si něco pro sebe na další den je... veskrze užitečné.
Byla jsem před pár dny naštvaná. Hlavně na sebe, ale nejen.
Dám čistící ukázku z dalšího dne, ano?

Nemůžete někde být, dokud se tam nedostanete
Nemůžete vyřešit problém dřív, než ho vyřešíte. Nemůžete vidět život z duchovní perspektivy, dokud ho z duchovní perspektivy neuvidíte. Pokud se v některých oblastech života cítíte jako oběti, tak se tak prostě cíťte. Skutečně si dovolte rozkrýt, jak malí a bezmocní se cítíte. Uvědomte si všechny své omezující myšlenky a nesuďte je dříve, než budete připraveni je nechat být.
Nemůžete něco změnit dřív, než jste na tuto změnu připraveni. Připustit si, že nejste dosud připraveni, neznamená, že jste nečinní. Připustit si, že ještě nejste připraveni, vám dá volnost k podniknutí jakékoliv akce, která je nezbytná, abyste se stali ochotnými se změnit.
Nemůžete vidět, co je na druhé straně hory, dřív, než se dostanete na vrchol. Když budete sedět u cesty a budete se vztekat, nepomůže vám to dostat se dřív na vrchol, avšak když budete klást jednu nohu před druhou, pomůže vám to.
Začněte hýbat nohama a mít ze své pouti potěšení.


Susan Greggová, "Velká kniha toltécké moudrosti", kapitola 225, Nakladatelství DOBRA, 2006

Nespravedlnost... ?

Včera a předvčírem jsem:
Dělala mnoho hodin divnou práci s obrovskými excelovskými tabulkami. Po prvním dnu mi hlava třeštila, druhý den byla na ulomení. Sáhla jsem si na dno chápacích schopností, únava, stres.
Byla u zubaře. Dostala jsem trojitou dávku anestetika, protože jsem prostě nebrněla a nebrněla, asi jsem byla proti nebolesti obrněná.
V noci na dnešek jsem málo spala.
...
Můj milý včera vyvolával bubnováním déšť, spal v noci venku a snídal jahody přímo na poli.
Já chci taky!
Nespravedlnost?
Divná práce občas být musí. Pochopila jsem nakonec všechno a užila si do dna pocit výhry.
Zub nakonec nepřišel vytrhnout, naopak, má epesní obezdívku a dokud drží, nebudu královna (s korunkou).
Dnes v noci jsem si parádně poslechla muziku. Trochu jsem tančila...
Nespravedlnost?
No... záleží na úhlu pohledu a ten si můžete vybrat prostě sami. Svoboda!
Jdu se projít.

Projektově brejlím

Ovanul mě v poslední době podezřele častokrát, ten dojem. Při nejrůznějších příležitostech.
Něco jako rozhozený cyklus.
Cosi nezačíná na samotném začátku, mlhou tápe cestou a nekončí až na úplném konci.
Na začátku chybí vize a na konci ohlédnutí. A pak to celé jet odznova.
To jsem vážně tak ujetá na projektové řízení? Nebo mám prostě jen ráda před sebou vizi a za sebou jasno?
;-)

Vzkaz pana Cílka

Myslím. Tedy myslím, že poslouchat moudré je dobré. Myslím tedy spíš naslouchat jim. 
Mě kupříkladu už mnohokrát potěšil a povznesl propojení mých hemisfér pan Václav Cílek, geolog, klimatolog a pro mě asi hlavně krajinolog. Já nevím, nakolik má faktickou pravdu. Ale mluví o věcech mně blízkých - v knížkách, v televizi, v rádiu, na přednáškách a přednáškových procházkách. 
Před pár dny mě potěšil v pořadu z cyklu Vzkaz na ČT2. Ó, jak příjemně se mi pak usínalo... 

Co mají společného koblihy a National Geographic Photo of the Day?

Mě :-)

V noci se mi zdálo o koblihách a ráno jsem je potkala v malém krámku, kam ráda chodím. Kobliha je taková malá marmeládová radost.

Jím koblihu a dívám se na dnešní fotografii na National Geographic. Dnešní fotografie je taky radost, velká papouščí, jen se podívejte ve velkém.
***
((Povšimněte si, prosím, v popisku pod fotkou na NG, že papouščí koupačka se udála na místě, které se názvem přímo nabízí: Gulf of Papagayo...))

Jarní nad-klasika, aneb Nad-ěje

http://www.ted.com/talks/lang/cze/benjamin_zander_on_music_and_passion.html

Můžete si pod videem zapnout české titulky.

Ale copak to...

Myslela jsem na tátu (pochopíte kdy a proč).

A myslela jsem na jaro, protože v sobě kvetu :-)

Plekanec

Dnes ráno jsem frčela do Prahy. Nastoupil i pán s baťochem a ejhle, znal se s řidičem autobusu. Neposlouchala jsem je, počítala jsem žlutá auta, ale:

"No von mi kámoš zavolá, kdyby něco."

A po chvíli:

"Tak prej tři jedna Plekanec".

Šla jsem po Václaváku a Jindřišskou. V ulicích se neslo tiché vlnění: "Tři jedna Plekanec, tři jedna Plekanec, tři jedna..."

Ale jo, já jsem celou dobu věděla, o čem se mluví :-)

Těšení až do ticha

Viděla jsem minulý týden psa, jak se těšil. Tak moc se těšil na jiného psa, až se přestal vrtět, lehl si, hlavu položil na tlapy a těšil se ještě víc, chvěl se těšením.
Jak končil týden, těšila jsem se, občas jsem si položila hlavu a těšila jsem se ještě o to víc.
Občas je nutné být vděčný i jen za to těšení, byť po něm nepřijde nic než kousek další naděje.

To není blues, kdepak!

Nebo jo?
Letošní léto je podivně naopakové. A přitom ať na sebe hledím jak hledím... naruby nejsem.
Místo abych neúnavně razila ven, jsem ráda sama. Ostatně... často razím ven, ale i tam jsem jaksi se sebou. Letos nepodnikám tryskové lety za zážitky, není třeba. Spíš se brzy budím, pomalu vstávám, muziku poslouchám často ve tmě a vleže, jezdím autem oklikami a občas se zastavím.
Dostala jsem už tři kytice, dvakrát pět andělů a jednoho malinkého anděla jsem sebrala v baru. Howarde, díky, že jsem si mohla sečíst a odečíst, co bylo třeba :-)
Mám fakt ráda léto!

Hodina mezi...

V neděli ráno brzy po rozednění mě probudilo ticho. Očekávala jsem štěbetání a rej, ale bylo úplné ticho.

Sešla jsem do zahrady. Stála jsem tam, dívala se kolem a měla jsem dojem, že dýchám jenom já. Na stromech se nehnul ani lísteček, všechno se zastavilo. Ještě teď mi z toho není lehko, zároveň to bylo neobyčejně krásné, prostor a čas měl jiný tvar.

Něco z toho ve mně zůstalo.

Dva úplní přátelé

Poslouchám na Vltavě úryvky z korespondence Jana Wericha a Jiřího Voskovce. Vyšly tři knihy jejich dopisů. Listovala jsem jednou a bylo to nesmírné. Moc si ty knížky přeju, velmi, až budu jen o málo víc bohatá, určitě si je koupím a zřejmě nad nimi budu brečet. Tak zvláštně mě to čtení bolí, asi krásou těch lidí.

Offline

Přátelé, od minulého čtvrtka mi nešel doma internet. Koncem týdne byl kalup, tak mi to ani nepřišlo. Zato včera to byla úplná paráda. 
Šla jsem domů z práce poměrně pozdě, nesla jsem si ingredience na segedínský guláš. Doma jsem si oblékla veselou mikinu a chundelatý ponožky, učesala si culík tak vysoko, aby mě hladil po krku, udělala si kávu skvělou voňavou, pustila si Rádio1 a vařila jsem. Večer jsem pozvala na návštěvu kapitána Morgana a dali jsme si pár kapitol z knihy a film.

Byla jsem offline a moc jsem si to užila.

Ano, jistě, můžu být offline klidně denně a užít si to úplně stejně. Dělám to, často, dokonce bych řekla, že jsem na to dost dobrá. 

To máte tak: On totiž každý den je něčím výjimečný. Můžete si udělat dobře proto, že jste offline, že bylo venku pěkně, že se vám něco povedlo, že se vám něco nepovedlo... Můžete si hrát na důvody. Můžete si dokonce udělat dobře při práci. Ale nesmíte to odfláknout, to musíte mít vychytaný, protože čokoládový dort sám o sobě náladu vyrobit neumí, když chybí vaše vůle mít se zkrátka dobře. Makejte na tom ;-)

To musíte vidět

Jela jsem včera lesem. To byla taková nádhera! Běžte do lesa, až bude pěkně, teď napodzim. 

Jednoduché

Slyšela jsem nedávno o člověku, který jezdí často za polární kruh. Prý si tam nejlíp uvědomí, co nepotřebuje.

...

Od lesa

Byla jsem v lese. Obloha byla modrá úplně zcela, slunce hřálo jako v září a vítr foukal taky jako v září (brzy bude čast vyvenčit všechny naše draky). Byl tam klid a všude kolem život. Ráda chodím trávou a dívám se a poslouchám a sahám kolem.

Šla jsem po stezičce v březině, kde do mě předloni málem narazil jelen. 

Vážně. On šel totiž tehdy tou březinou směrem k cestě, kde jsem stála potichu já. Na zemi tam byla spousta větví, a tak je opatrně překračoval, díval se pod nohy a nevšiml si mě. Úplně velikej jelen s velikýma parohama. Stála jsem potichu na cestě a říkala jsem si: "Teď už si mě všimne... Ne, tak teď už si mě prostě musí všimnout... Ne... No ale teď už fakt..." Prohlížela jsem si ho, byl nááádhernej a obrovskej. Došel na čtyři metry a uviděl mě. Ten jelen vykulil oči, nekecám, dovopravdy vykulil oči, otočil se a v těch popadaných větvích zakopával pryč, parohy se mu mlátily o břízky, chudákovi. Volala jsem za ním: "Neutíkej, dyť si ublížíš..." Óbrovskej a nádhernej.

Tentokrát jsem nepotkala jednoho jelena, ale dva. Tak asi na osm metrů. Když jsme se uviděli, chvíli přemýšleli, kudy utečou, a vybrali si špatně. "Tam néé, tam je plot, haló!" Když sami zjistili, že to tamtudy nepůjde, vrátili se kolem mě a utekli na druhou stranu. Neprchali, oni odběhli lehkým klusem. A byli nádherný, obrovský a nádherný.

Ležela jsem pak na trávě a dívala se nad sebe na vysokou břízu. Ohýbala se ve větru, pod tím modromodrým nebem, listy se vrtěly a vlály a šuměly a občas některý odletěl s větrem.

Ve světle toho všeho myslím, že na trable a potíže je třeba jít od lesa :-)

Robert Maurus, Birch trees Over Water

Cesta "domů"

Letošní cesta domů byla... cestou.

Potkávala jsem každou minutou toho dne svoje srdce až do samé krajnosti a vůbec jsem se nedivila ničemu - žádným krásám, žádným emocím, žádnému protínání. Něha deště, barvy mraků, muziky, lesa i očí, prožitá místa, radost ze setkání tam na samém konci. Dárek od Howarda a od tebe. Dík za ten nádhernej den :-)

Mám rád ty co začínaj
Rozlišovat: jó nebo nebo
Mám rád ty co se vyptávají
Co už začínají
Rozlišovat: jó nebo nebo
Mám rád ty co se nespokojí
S jednou odpovědí
Rozlišují: jó nebo nebo
Mám rád ty co začínaj
Rozlišovat!

Čtrnáct dní

Čtrnáct dní jsem si nemusela mazat ruce, přestože jsem myla hromady nádobí a vůbec jsem je všelijak likvidovala. A stejně byly spokojené, moje ruce.
Čtrnáct dní jsem si jen občas opláchla obličej a přesto byla pleť hladká a vláčná a tak akorát.
Čtrnáct dní jsem jedla cokoliv a zub mě nebolel. Teď bolí.
To příroda. Nejen.