Osudová

Tahle je moje osudová. Ona totiž zní jako já uvnitř, fakt.

Audiogalerie...

Dostala jsem od známého zprávu, že programoval pro rozhlas audiogalerii... Audiogalerii? To zní dobře. A ona zní dobře. A vypadá dobře. A funguje dobře.

Dejte si třeba přednášku Davida Vávry.

Nebo se podívejte, co je ještě v nabídce.

Čarodějný dýchánek

Trochu jsem se bála tam jet, ale chtěla jsem tam jet (s tebou, víš).

Seděli jsme na střeše hospody, pod námi to dunělo zvukovou zkouškou, bylo to príma, ale bála jsem se.

Sešli jsme dolů do sálu a já dostala čas, hodně času. Když to pak už opravdu začalo, byla jsem připravená a strach byl fuč.

Vplula jsem a našla si vlnu. Byla hůůůůůůůůů vysoká a dalo se stát na její přední hraněěěěě. Vlna s vlnou si mě předala a pak další a dalšííí... a já se nechala. Mohla jsem si vybírat vlny.

Mohla jsem si vybírat, jak rychle a kudy pojedu. Střihla jsem si občas skočit skrz, frčela jsem rychle rychle rychle a ten zvuk byl totální. Spousty bubeníků se slily do linek a ploch a byl z toho takovej výlet prostorem, jakej jsem sjela prvně.

A další. A znovu. Počkat si a pak už si jenom užívat tu svobodu. Nechtěla jsem v žádným případě přestat.

Jooo! Hardcore! Jooooooo!

Witch Hunt!

Witch Hunt!

Vidění

Dnes odpoledne jsem v papírnictví potkala známou. Má chatu ve Zbečně, my jsme tamtéž jezdívali kdysi na prázdniny.

"Jé, Leni, to jsme ráda, že tě vidím, já ti musím něco říct. Mně se o tobě v sobotu zdálo. Teda vlastně spíš o tvým tátovi a o babičce. Ani nevím, co to bylo, ale oni dva tam byli určitě a mě to dost překvapilo."

"Já vám musím vlastně taky něco říct. Ona totiž babička v sobotu v poledne v klidu a míru umřela."

(Pozn.: Bylo jí 90 let a svého syna přežila o tři roky...)

Na cestu

Tak zítra brzy ráno konečně jedu.
Něco tu nechávám a něco mě čeká.

Těšení až do ticha

Viděla jsem minulý týden psa, jak se těšil. Tak moc se těšil na jiného psa, až se přestal vrtět, lehl si, hlavu položil na tlapy a těšil se ještě víc, chvěl se těšením.
Jak končil týden, těšila jsem se, občas jsem si položila hlavu a těšila jsem se ještě o to víc.
Občas je nutné být vděčný i jen za to těšení, byť po něm nepřijde nic než kousek další naděje.

To není blues, kdepak!

Nebo jo?
Letošní léto je podivně naopakové. A přitom ať na sebe hledím jak hledím... naruby nejsem.
Místo abych neúnavně razila ven, jsem ráda sama. Ostatně... často razím ven, ale i tam jsem jaksi se sebou. Letos nepodnikám tryskové lety za zážitky, není třeba. Spíš se brzy budím, pomalu vstávám, muziku poslouchám často ve tmě a vleže, jezdím autem oklikami a občas se zastavím.
Dostala jsem už tři kytice, dvakrát pět andělů a jednoho malinkého anděla jsem sebrala v baru. Howarde, díky, že jsem si mohla sečíst a odečíst, co bylo třeba :-)
Mám fakt ráda léto!

Orlando

Blíží se horké dny.

Teším se na ně a možná budu litovat a budu si přát, aby byla taková tuhá zima, jako tehdá v Londýně v románu "Orlando" od Virginie Woolfové:
(při pomalém a vnímavém čtení ochlazuje!)

---

…

Velký mráz byl podle toho, co nám praví historie, ten nejkrutější, co kdy tyto ostrovy potkal. Ptáci zmrzali v povětří a padali jako kámen k zemi. V Norwichi jedna mladá venkovanka začala přecházet ulici coby osoba zdravá jako řípa, načež ji přihlížející viděli změnit se v prach, který jako obláček odletěl někam přes střechy, poté co ji na rohu ulice zasáhl ledový úder. Úmrtnost mezi ovcemi a hovězím dobytkem byla obrovská. Mrtvoly zmrzly na kost a nebylo možno je vytáhnout z postele. Bylo zcela běžné narazit na celé stádo vepřů nehybně přimrzlých na cestě. Pole byla plná pastýřů, oráčů, koňských spřežení a kluků, co chodí plašit vrány, kteří znehybněli při tom, co právě dělali – jeden s rukou u nosu, druhý s láhví na rtech, třetí s kamenem v pozdvižené ruce, kterým chtěl hodit po havranovi, jenž seděl jako vycpaný na živém plotě metr od něj. Krutost mrazu byla tak mimořádná, že z toho vznikaly prazvláštní zkameněliny; všeobecně se mělo za to, že nebývale zvýšený počet skalisek v některých končinách hrabství Derby nebyl výsledkem nějaké erupce, neboť k žádné nedošlo, ale toho, že nešťastní pocestní doslova zkameněli na místě. Církev v této záležitosti sotva mohla být nápomocná, a třebaže někteří majitelé půdy nechali tyto pozůstatky požehnat, většinou je raději používali jako orientační body, škrabadla pro ovce, nebo, pokud to tvar kamene dovoloval, coby žlaby pro dobytek, kterýmžto účelům, většinou obdivuhodně, slouží podnes.

Ale zatímco venkov trpěl krajní nouzí a obchod stagnoval, Londýn si užíval jako za nejblysknavějšího karnevalu. Dvůr pobýval v Greenwichi a nový král se chopil příležitosti, kterou mu poskytla korunovace, a ucházel se o přízeň měšťanů. Nařídil, aby řeku, která zamrzla do hloubky víc než šesti metrů na vzdálenost šest či sedm mil na obě strany, zametli, vyzdobili a zařídili jako park či zábavní místo a postavili zde na jeho účet besídky, bludiště, kuželkové dráhy, stánky s pitím, atd. Pro sebe a dvořany rezervoval jistý prostor přímo proti branám paláce; ten se pak, zajištěn před veřejností pouze hedvábnou šňůrou, stal okamžitě střediskem té nejskvělejší anglické společnosti. Velcí státníci s vousy a krejzlíky vyřizovali státní záležitosti pod červenou plachtou Královské pagody. Vojáci plánovali dobytí maurských území a pád Turka v pruhovaných besídkách zdobených pštrosími péry. Admirálové si vykračovali sem a tam po úzkých cestičkách s dalekohledem v ruce a vyprávěli o plavbě na severozápad a o španělském loďstvu. Milenci si hověli na divanech obložených sobolinou. A když se tam objevily královna s dvorními dámami, zmrzlé růže jen pršely. Barevné balónky se nehnutě vznášely ve vzduchu. Tu a tam hořely obrovské vatry cedrového a dubového dřeva, bohatě živené solemi, takže jejich plameny pak zářily zeleně, oranžově a fialově. Ale ať hořely sebemohutněji, nevydávaly dost žáru, aby roztál led, který, byť se vyznačoval nebývalou průzračností, byl tvrdý jako ocel. Byl dokonce tak čirý, že jste mohli pod ním vidět tu želvu, tu platýse. Hejna úhořů ležela bez hnutí jako v transu, ale zda ten stav znamenal smrt či pouhé pozastavené žití, to byla otázka, nad kterou si filozofové lámali hlavu. Poblíž Londýnského mostu, kde řeka zamrzla do hloubky nějakých dvacet sáhů, bylo jasně vidět ztroskotanou převozní pramici, jež ležela na dně řeky od podzimu, vrchovatě naložená jablky. Stará obchodnice, která vezla své ovoce na trh směrem na Surrey, tam seděla v plédech a vyztužených suknicích s klínem plným jablek, jako by se zrovínka chystala obsloužit zákazníka, byť jistá promodralost kolem rtů napovídala pravdu. Tohle byl pohled, který se obzvlášť líbil králi Jakubovi a brával si s sebou celou družinu dvořanů, aby na to zírali s ním. Zkrátka a dobře, nic nemohlo předčít zářivost a veselí té scenérie za dne. Avšak vrcholu dosahoval karneval až v noci. Mrzlo bez přestání dál; noci byly dokonale klidné; měsíc a hvězdy zářily jako tvrdé, nehybné diamanty a dvořané tančili za doprovodu flétny a trubek.
…

Virginia Woolfová: „ORLANDO“, 1928

Oheň a led

Dnes dopoledne se v mé hlavě vynořila tahle klasika:

---
Robert Frost: 'Fire and Ice'

Some say the world will end in fire,
Some say in ice.
From what I've tasted of desire,
I hold with those who favor fire.
But if it had to perish twice,
I think I know enough of hate
To say that for destruction ice
Is also great
And would suffice.

Pět andělů

Dnes jsem si koupila bílou svíčku a bílou chryzantému. V půl desáté večer zapálím svíčku, otevřu okno a počkám. Přiletí ke mně pět andělů. Budou se mnou pět dní.

Těším se na to. Budu umět moc pěkně žít s pěti anděli :-)

Hodina mezi...

V neděli ráno brzy po rozednění mě probudilo ticho. Očekávala jsem štěbetání a rej, ale bylo úplné ticho.

Sešla jsem do zahrady. Stála jsem tam, dívala se kolem a měla jsem dojem, že dýchám jenom já. Na stromech se nehnul ani lísteček, všechno se zastavilo. Ještě teď mi z toho není lehko, zároveň to bylo neobyčejně krásné, prostor a čas měl jiný tvar.

Něco z toho ve mně zůstalo.

Dooost, už dost... čtyři lištičky

Tohle musíte znát... ó bože už dost. Klid.

Jedu celej den jak divá, makám jako šroub.

Večer uklidím ve fórech na rvp.cz, opečuju svoje ovečky co nejlíp.

Ještě vyrobím skryté fórum pro novopečené moderátory a pojmenuju ho Moderátorská nora. Dodělávám, už nemůžu.

Ale! Jestlipak jsem neudělala někde botu? Můžou tam moderátoři a moji kolegové z komunity?

Píšu Dominikovi:

"Dominiku, ahoj :-) Prosím, můžeš se podívat, jestli v pohodě vidíš do Moderátorské nory? Jo? Prosím?"

Dominik odpoví:

"Ahoj Lenko, do nory vidím až na dno. Jsou tam čtyři lištičky a náš Budulínek :-)"

:-D :-D :-D

Nemůžu přestat, přátelé, už mě bolí břicho, skoro hodinu se směju. Zkoušela jsem sprchu, ale nic platný...

Čtyři lištičky y y hy hy hy hy hýý...

A náš Budulíííííne he he he he hééék...

Už ne he he he he prosííííím.... lističky hihihihiiiiiiii.... a náš Buhuhuhulííínééééék pomóóóóóc.........

Tančilajakoblázenaždobíléhorána

Roman psal, bude hrát tady přes ulici, s Michalem Loutkou. Tak jo, jakpak by ne. Moo bar. Malej, útulnej.

Těšila jsem se na něj, neviděla jsem ho přes 10 let. Ale kdysi, kdysi jsme se vídali často a upřímně. Poslouchám jeho tracky, kde jen to jde. Jsem na něj pyšná. Stačí aby jednou sáhl na bar pro cigára a já ten pohyb znám a pak už všechny.

Michal Loutka je legenda. On je... nekompromisní?

Celou noc. Střídají se.

Málo lidí, tohle ja malý město, divný. Pár zvláštních smutných typů. Lidi přišli na panáka, uši nechali doma. Proč se nehejbou? Nemůžu sedět, hýbe to mnou samo.

Barmani si tancují, bílej automaticky, černej si jede spokojeně.

Točím se, můžu se tak dobře dívat na lidi. Půlnoc je brzy. Až půjdou panáci domů, tak pak.

Roman si tancuje za pultem, je to stejně jako kdysi, povídání očima "hele, dobrý, co" "to teda, fakt dobrý". "Mám tu takový pomalý německý technaře, voni maj ten zvuk takovej kulatej, pustim to, jo?"

Šedej Filip má potřebu bejt dobrej. Ale v pohodě, teda u nás. Najednou rána, Filip si kryje hlavu, nabouchanej borec do něj jde pěstma, malej s bílejma teplákama si několikrát kopne. "Nechte toho! Slyšíte, nechte toho!" Je to jak nožem do břicha. Narovnat stolky, zamést střepy. "Už to neřeš, kašlem na to, hrajem dál." To asi abychom nezapomněli, kde žijeme. Podlaha se lepí. To přejde, hrajem dál.

Noc se přelomila, bar se čistí.

Přestáli jsme to. Roman si znovu tancuje za pultem, popojedem. Pustím to, hlava letí, zvuk jde krz mne a já se nechám vést kamkoli, kam mě Roman s Michalem vezmou, čas nemá smysl. Točím se, pomalu, teď obzvlášť se chci dobře dívat na lidi... očima posílám "ahoj" a úsměvy. Někdo uhýbá, smutní by rádi nasáli život. Tolik pomuchlaných lidí...

Pán Kostkovaná Kulička sem spadl omylem, překvapený.

Světle modré tričko je free, tak free, aby to bylo vidět. Když se dívám, přidá.

Modrý vyplašený si chodí povídat, ale zjevně ho baví kluci.

Bílý sedí u baru, smutně se dívá a uhybá pohledu.

Dvě holky v lehké křeči, to přejde.

Černej barman si přitancoval, zavřené oči, jen si jede, pěkně pěkně, úsměv na úsměv.

Hodiny a hodiny.

Pán Kostkovaná Kulička si tancuje.

Světle modré tričko si tancuje a usmívá se.

Modrý vyplašený pořád hledá.

Bílý si tancuje, smutně se dívá a úsměvu neuhýbá, ale nic neřekne.

Dvě holky si tancujou a smějou si pořád.

Filip s obličejem odřeným a s naraženým žebrem natáhne ruku nahoru. Položím na ni svojí. Stojí, ruce máme propojené, tancuju si a vím, že moje dlaň pulzuje. Filip stojí, dívá se na mě, "to je síla, to jsem nezažil".

Hodiny a hodiny, venku je dávno světlo.

Loutka hraje dlouho, dlouho, dlouhej set, má sílu jako před mnoha lety, pro tyhle ranní hodiny jsem párty mívala ráda.

Únava, nenechat hlavu vyhrát.

Znovu popojedem. Nemyslím. Kromě toho baru pro mě teď zrovna nic neexistuje. Muzika, muzika a muzika.

Díváme se na sebe s Romanem. Dávní přátelé na vlně.

Pár objetí a venku je po sedmé ráno tisíc sluncí. Za dvě minuty ležím doma a poslouchám muziku ze svý hlavy. Hraju si věci, který Roman ani Loutka nehráli. Po pravdě, neslyšela jsem je léta. Moje hlava tohle dokáže... proč ne pořád? :-)

Podvečer. Standa Zíma mi hraje z rádia a já cíííítíííííím muziku celá.

Dva úplní přátelé

Poslouchám na Vltavě úryvky z korespondence Jana Wericha a Jiřího Voskovce. Vyšly tři knihy jejich dopisů. Listovala jsem jednou a bylo to nesmírné. Moc si ty knížky přeju, velmi, až budu jen o málo víc bohatá, určitě si je koupím a zřejmě nad nimi budu brečet. Tak zvláštně mě to čtení bolí, asi krásou těch lidí.

Putování Smůly za štěstím

Až budou u nás v Kladně v loutkovém divadle Lampión dávat zas Putování Smůly za štěstím, třeba i ve všední den dopoledne, vezmu si dovolenou a půjdu na to počtvrté…

Poprvé jsem to viděla na premiéře, tehdy jsem netušila, že nejdu a taky jdu na pohádku. Ale od prvního kroku smolaře Smůly to bylo neobyčejné a uchvacující pohybové divadlo. Snad neprozradím tajemství: Smůla opravdu nakonec najde své štěstí, ale nejprve musí vyrůst, protrpět vlastní neúspěchy a „smůly“, setkat se s kouzelnicí, putovat fantastickými krajinami, potkávat tajemné bytosti a objevovat vlastní hodnotu. Ovšem jak tak putujete se Smůlou tím zvláštním světem, putujete hudbou, jednou hudební peckou za druhou. A co víc: Muzika se váže s formou, s pohybem, tancem, pantomimou, barvami, ale jaksi klouzavě, takže občas vám mráz leze po zádech, jak se hudba a pohyb zesilují navzájem, a pak se zas bavíte nadlehčeným surrealistickým pojetím muzikálových hitů, nebo vskutku vášnivou italskou písní. Celou dobu jdete s ním, se Smůlou, za jeho (a koneckonců i vlastním) štěstím. Herci jsou celou dobu na jevišti a jedou a musí to být dřina, ale oni tančí a hrají (bez jediného slova) s takovou radostí, energií a nadhledem, že jsem to doposud podobně nikdy v divadle nezažila, je to opojné a strhující. Doplním výborný a vtipný výběr hudby i choreografii.

Předvčírem jsem „putovala“ v první řadě a zas jsem to obrečela, dojetím i smíchy. A tak myslím, že byste to zkrátka měli také vidět. Je to také ideální školní představení pro lehce odrostlé děti. Syn je v páté třídě, vadí mu, když jeho spolužáci v divadle ruší a jsou „nad věcí“, ale tentokrát prý to bylo jinak.

Putování Smůly za štěstím, divadlo Lampión (foto: Martin Drtina)

Stříbrný luh

Seděla jsem v sobotu odpoledne na skále nad Berounkou, kolem kvetly koniklece a voněla vyhřátá stráň, řeka svítila jako zrcátka, po břehu pode mnou projela parní lokomotiva a slunce už bylo docela nízko.
A to je celé :-)

Moravsko-německá óda na radost

Jedna základní škola v Liptálu má kamaráda a příznivce v Lidicích. A ten kamarád je i mým kamarádem. Dost mě zná, proto mi poslal prosbu paní Pilné vychovatelky z družiny z Liptálu - prosbu o pomoc při hlasování o nejlepší hrneček vyrobený v jejich keramické dílně. Ten kamarád z Lidic věděl, že pro mne je to výzva, která se neodmítá.

I vyvolila jsem si složitě hrnečky, přidělila jsem body a bylo to vskutku náročné, neboť to je záležitost ošemetná.

Paní Pilná vychovatelka je šikovná a zdatná a tak z našich mailových hlasů vyráběla hlasovací lístky ve snaze, aby jich bylo prostě móóóóóc. Dneska přišel odkaz na to, jak probíhalo vyhodnocování soutěže.

A teď: Je dobře, když lidé věnují svůj čas neznámým dětem z neznámé školy v Liptálu. To je jasné. Ale jeden člověk věnoval času ještě víc a napsal ke svému hodnocení dopis všech dopisů.

Najdete ho v Tiskové zprávě o průběhu hlasování „ SOUBOJ HRNKŮ 2009“.
AKTUALIZACE:
Tiskovou zprávu už z webu školy stáhli. Ale já si ji stáhla dřív. Doufám, že se nebudou zlobit, když vám ji tedy ukážu já. Tady je. Stojí opravdu za to!

Vidím duchy

Přátelé, v posledních dnech se mi několikrát stalo, že jsem postranním viděním zahlédla ducha. Kolem mě se občas něco mihne, poměrně pomalu. Otočím hlavu... a nic.

Už slyším, jak mi říkáte: "Tak to bys měla asi víc odpočívat", nebo "A nechceš s tím někam zajít? Třeba k očnímu?"... Ale umím si taky představit, jak jeden z vás řekne: "A co? Dobrý, ne?" :-)

A já si to totiž myslím taky. A těžko bych vám vysvětlovala (jen některým), že se ti duchové občas na mě i chvilku dívají.

Proč uvšechvšudy nechodím častěji do Národního divadla?

No proč? Nevím.

Lístky je sice třeba kupovat daleko dopředu, ale vyrazit si v sobotu odpoledne do Zlaté kapičky není přece žádný problém.

Byli jsme včera na Našich furiantech. A mně se to zkrátka líbilo. Bavilo mě to. Dívala jsem se kukátkem z bidýlka na druhé galerii na takovou běžnou vesnici a její lidi a připadalo mi, že tuhle hru vidím konečně dobře.
Doporučuju zajít si občas do Národního divadla.

Nebo jinam do divadla.

Mám sen: Bang & Olufsen

Přátelé, až jednou budu bohatá, budu mít doma alespoň jednu nádhernou věc od firmy Bang & Olufsen.
Dánská firma, založená v roce 1925 dvěma nadšenci do rádia. Byli podnikaví, odhodlaní vždy vytvářet to nejlepší a stále se zlepšovat. Fascinoval je Bauhaus. Už několik desítek let jsou vskutku "high end company".

Jednou ( je to tak 15 let) jsem viděla jejich CD přehrávač. Skvělý zvuk, luxusní ovládání a nádherný design. Byl dokonalý. Jejich integrované domácí systémy jsou skvostné.

Doporučuju projít se jejich stránkou. Už to je zážitek. Jo jo... :-)

www.bang-olufsen.com

Rok mudrlantů

Ve středu 28.1.2009 proběhne od sedmi ráno do sedmi večer na Rádiu1 "Rok mudrlantů". Z letošních novinek budou vybírat všelicí hudební kritici a moderátoři Rádia1, samá pro mne zvučná jména. A tak se těším převelice, to bude nosnej den.

Rádio 1

Ráno v šest jsem pustila Rádio 1. Ozvalo se kokrhání a kdákání a pak hlas: "I v tuto šílenou hodinu je s vámi Rádio 1." A já jsem si znovu říkala, že jsem ráda. A že mám ráda tohle rádio - pro muziku, pro atmosféru i pro tyhle (starý dobrý) předěly.
www.radio1.cz

Jan Kaplický

Když jsem se vrátila z jedné ze svých delších cest do Británie, úplnou náhodou se mi obzory světa rozšířily o Jana Kaplického. Prostě jsem někde zahlédla obrázek obchodního domu Selfridges a měla jsem vztek, že jsem se vrátila z Británie, aniž bych to tam viděla. Vyhledala jsem si další jeho práce, viděla jsem dokumentární film o něm, jakmile někde padlo jeho jméno, zpozorněla jsem. Těšila jsem se na Knihovnu. A prd... Zajímal mne, fascinoval mne a vážila jsem si ho. Zemřít v den, kdy se narodí dcera, je strašné. Pociťuju jako osobní ztrátu, že Jan Kaplický nežije.

Selfridges
Future Systems

Totální výplach

Zažila jsem dnes něco strašného. Byli jsme s kamarádem povědět učitelům v základní škole, kam chodí naše děti, že bychom chtěli při škole založit sdružení rodičů. Skupinu rodičů, která chce žít víc se školou, prohlubovat vzájemnou komunikaci a informovanost, těžit ze spolupráce. Přijde vám to přirozené? Mně jo. Ne tak "naší" škole, paradoxně. A bohužel.

První kapitola:

Předesílám, že kamarád je dost radikální a neuměl si doposud představit, že s učiteli se prostě nemluví napřímo, jak on je zvyklý. Já jsem do toho šla s ním a tak jsem ho nepřetlačovala a chtěla jsem, aby to, s čím přicházíme, splňovalo mé i jeho potřeby co nejvyváženěji. Dopustila jsem, že v našem dopise rodičům se objevovalo příliš často slovo "chceme". A ještě pár věcí, které jsem považovala za lehce výbušné. Nicméně nemyslím, že by naše oslovení rodičů vyznělo negativně, jako kritika školy. 

Když řeknu, že znám školy, kde rodiče pomáhají a spolupracují k oboustrannému prospěchu a že bych chtěla něco podobného vybudovat a nabízím svou pomoc, nečekám jekot typu "ale my přece nejsme špatná škola". Taková reakce musí pramenit z nějaké frustrace, i osobní. Kdybyste slyšeli, jak jsem ze sebe lila vstřícnost a dobré úmysly...

A ještě podotýkám, že bych měla ke škole velkou řadu kritických připomínek. Chci do toho jít ale z pozitivní strany. Zkrátka kdo nikdy neviděl moře, může ulpívat na předpokladu, že je to nebezpečná masa vody a lepší je nic si s ním nezačínat, proč taky. 

Byla jsem mnohokrát varována, že učitelé jsou jedna z nejspecifičtějších a nejproblematičtějších profesí... ... ... 

Druhá kapitola:

Pracovala jsem s učiteli v několika projektech, které měly za cíl posílit "zdraví" škol (dejme tomu), a teprve teď vidím, že to byla úplně jiná klasa.  

Znám školy, kde to učitele baví a kde přes všechny potíže s reformou kurikula vidí v novém školním režimu pozitiva a na těch staví. Občas od některých z nich slýchám, že škola je taky něco jako firma, že by se měla naučit od firem efektivní metody řízení, osobního růstu zaměstnanců, public relations, marketing... a kdovíco ještě. Zní to zdánlivě divně. Nicméně proč by neměl být ředitel školy dobrý manažer! Škola se potřebuje naučit dělat dobře všechno, od vzdělávání a výchovy dětí, přes vedení lidí, management, fundraising až k PR. A co víc: proč by škola neměla své zaměstnance vzdělávat nejen v aprobacích a metodice, ale i v komunikaci, v osobnostním rozvoji? Znám školy, kde jim to všechno moc pomohlo. Vždyť leckde je mezi školami silná konkurence a zápas o žáky. Čili zápas o rodiče.

Existuje velká řada výborných projektů, které jsou zaměřené na rozvoj škol v nejrůznějších směrech. Výsledky jsem viděla. 

Viděla jsem školy, o kterých celé město ví, kde mají nával a neznají šikanu, kde učitelé chtějí učit, kde děti jsou aktivní a kde vládne na první pohled pohoda a soulad. Zažila jsem, jak učitelé jako jeden muž přišli dobrovolně v sobotu do školy, protože jsme s nimi chtěli pracovat a oni věděli, že se něco zajímavého naučí a těšili se na to. Zažila jsem v řadě škol tak úžasné okamžiky, které plynuly z jednolitého učitelského sboru, který byl otevřený novým věcem,  máloco považoval za nemožné a za obtěžující. Děti to cítí a přebírají.

V takových školách jsou rodiče užitečnými partnery. 

Tam děti dostávají základní životní dovednosti, od otevřené komunikace, přes spolupráci napříč věkovými rozdíly, po touhu se učit.

Respektovat a být respektován.

Třetí kapitola:

Dnes jsem stála před učitelským sborem "naší" školy. Zdravou školu by ani můj radikální kolega nemohl rozhodit, natožpak já, se svým veskrze pozitivním projevem, plným porozumění pro vskutku těžký úděl učitele a školy. Co ale nejvíc rozhodilo mě: Ta křečovitá uzavřená obranná pozice bez jakékoli vůle vyslechnout nás. To jsem nikde jinde doposud v tak varující míře nezažila. Měla jsem pocit, že přede mnou vyskakují potlučení sveřepí čertíci z krabiček. Ale sranda to nebyla. Proboha!!! Ti lidé učí mého syna!!! Které životní dovednosti mu předají? Šerm gumovými argumenty? Umění dialogu tedy težko.

Křičeli na nás a protiřečili si. Nechtěli nic pochopit a přijmout. (Ne všichni, to opravdu ne.)

Jen nevím, jestli mám jít přes zlo a bojovat s větrnými mlýny, když možná tu školu zkrátka nerozchodíme.

A nebo možná ano. Protože se nám dostalo od několika učitelů souhlasného pokyvování, úsměvu a pak ve třídách i vyslovených sympatií a podpory. Od rodičů taktéž. Že by naděje pro školu? Je tam přece řada dobrých učitelů, to vím. 

Uráží mě a mrzí, že pro školu nejsem partner. Trápí mě, že škola má pocit vysoké úrovně, zatímco já mám obavy, že to je křehká setrvačnost a že ji jiná šikovná škola strčí záhy do kapsy. Pokud by se tedy nějaká taková šikovná škola u nás vůbec objevila. Ostatně proč ne! Je to otázka času.

Jsem nesmírně vyčerpaná. Vyšťavená úplně nejvíc. A děkuju za podporu tomu, co mě dnes večer podržel a dovedl domů. Možná mi zachránil život ;-) A vám díky, že jste si mě přečetli.