Deset tatranek

Mí modří tatrankoví vědí.
Dali jsme si s Alešem spolu oběd. To není až tak neobvyklé, ale poslyšte dále.
Nejdřív byl rozhovor večer předtím (tedy v listopadu) (zkráceno):
A: "Jeden můj kámoš sněd za hodinu deset tatranek a strašlivě se zeblil."
L: "Deset tatranek je pohoda, úplně v klidu."
K: "No jo, to je prd. To jeden můj známej sněd 30 rohlíků."
A: "Rohlíky jsou dobrý, ale ty tatranky... ten kámoš vyblil takový hnědý hovno."
L: "Mně spíš příde, že ty rohlíky jsou moc, fakt, třicet je prostě moc."
K: "Jdete do toho? Zejtra jedem s Álou do Jičína, tak to nakoupíme.".
A: "Já jo."
L: "No já taky."
Ráno (tedy v prosinci) mi došlo, že to bude bez pití a tak vůbec.
V poledne kluci přijeli s pytlem rohlíků pro Aleše a deseti tatrankama pro mne. V deseti tatrankách je prej čtvrt kila cukru, dvě deci tuku... Ouvej. Sníst za hodinu a pak další hodinu nevyhodit. Fakt jsem měla bobky. Velký bobky. Ale ten pytel rohlíků byl zběsilej.
Dali jsme to místo oběda. Bylo mi líto polívky s kroupama, ale což.
Pak už mi bylo líto jen Aleše. Po sedmi tatrankách jsem měla ještě skoro polovinu času a bylo mi úplně dobře, tatranky mi pořád dokonce chutnaly. Aleš jel ty gumový rohlíky, i kousání muselo bolet.
A tak jsem po padesáti minutách měla hotovo a zahájila jsem hodinové čekání, jestli tatranky nevyklopím. Po půlhodině jsem si dala ešus kroupové polívky, já ji fakt ráda. Aleš se prokousal půlkou, tak asi. Chudák...
Tatranky jsou dobrý. Jo, dobrý jsou, tatranky :-)