Pět andělů

Dnes jsem si koupila bílou svíčku a bílou chryzantému. V půl desáté večer zapálím svíčku, otevřu okno a počkám. Přiletí ke mně pět andělů. Budou se mnou pět dní.

Těším se na to. Budu umět moc pěkně žít s pěti anděli :-)

Hodina mezi...

V neděli ráno brzy po rozednění mě probudilo ticho. Očekávala jsem štěbetání a rej, ale bylo úplné ticho.

Sešla jsem do zahrady. Stála jsem tam, dívala se kolem a měla jsem dojem, že dýchám jenom já. Na stromech se nehnul ani lísteček, všechno se zastavilo. Ještě teď mi z toho není lehko, zároveň to bylo neobyčejně krásné, prostor a čas měl jiný tvar.

Něco z toho ve mně zůstalo.

Dooost, už dost... čtyři lištičky

Tohle musíte znát... ó bože už dost. Klid.

Jedu celej den jak divá, makám jako šroub.

Večer uklidím ve fórech na rvp.cz, opečuju svoje ovečky co nejlíp.

Ještě vyrobím skryté fórum pro novopečené moderátory a pojmenuju ho Moderátorská nora. Dodělávám, už nemůžu.

Ale! Jestlipak jsem neudělala někde botu? Můžou tam moderátoři a moji kolegové z komunity?

Píšu Dominikovi:

"Dominiku, ahoj :-) Prosím, můžeš se podívat, jestli v pohodě vidíš do Moderátorské nory? Jo? Prosím?"

Dominik odpoví:

"Ahoj Lenko, do nory vidím až na dno. Jsou tam čtyři lištičky a náš Budulínek :-)"

:-D :-D :-D

Nemůžu přestat, přátelé, už mě bolí břicho, skoro hodinu se směju. Zkoušela jsem sprchu, ale nic platný...

Čtyři lištičky y y hy hy hy hy hýý...

A náš Budulíííííne he he he he hééék...

Už ne he he he he prosííííím.... lističky hihihihiiiiiiii.... a náš Buhuhuhulííínééééék pomóóóóóc.........

Tančilajakoblázenaždobíléhorána

Roman psal, bude hrát tady přes ulici, s Michalem Loutkou. Tak jo, jakpak by ne. Moo bar. Malej, útulnej.

Těšila jsem se na něj, neviděla jsem ho přes 10 let. Ale kdysi, kdysi jsme se vídali často a upřímně. Poslouchám jeho tracky, kde jen to jde. Jsem na něj pyšná. Stačí aby jednou sáhl na bar pro cigára a já ten pohyb znám a pak už všechny.

Michal Loutka je legenda. On je... nekompromisní?

Celou noc. Střídají se.

Málo lidí, tohle ja malý město, divný. Pár zvláštních smutných typů. Lidi přišli na panáka, uši nechali doma. Proč se nehejbou? Nemůžu sedět, hýbe to mnou samo.

Barmani si tancují, bílej automaticky, černej si jede spokojeně.

Točím se, můžu se tak dobře dívat na lidi. Půlnoc je brzy. Až půjdou panáci domů, tak pak.

Roman si tancuje za pultem, je to stejně jako kdysi, povídání očima "hele, dobrý, co" "to teda, fakt dobrý". "Mám tu takový pomalý německý technaře, voni maj ten zvuk takovej kulatej, pustim to, jo?"

Šedej Filip má potřebu bejt dobrej. Ale v pohodě, teda u nás. Najednou rána, Filip si kryje hlavu, nabouchanej borec do něj jde pěstma, malej s bílejma teplákama si několikrát kopne. "Nechte toho! Slyšíte, nechte toho!" Je to jak nožem do břicha. Narovnat stolky, zamést střepy. "Už to neřeš, kašlem na to, hrajem dál." To asi abychom nezapomněli, kde žijeme. Podlaha se lepí. To přejde, hrajem dál.

Noc se přelomila, bar se čistí.

Přestáli jsme to. Roman si znovu tancuje za pultem, popojedem. Pustím to, hlava letí, zvuk jde krz mne a já se nechám vést kamkoli, kam mě Roman s Michalem vezmou, čas nemá smysl. Točím se, pomalu, teď obzvlášť se chci dobře dívat na lidi... očima posílám "ahoj" a úsměvy. Někdo uhýbá, smutní by rádi nasáli život. Tolik pomuchlaných lidí...

Pán Kostkovaná Kulička sem spadl omylem, překvapený.

Světle modré tričko je free, tak free, aby to bylo vidět. Když se dívám, přidá.

Modrý vyplašený si chodí povídat, ale zjevně ho baví kluci.

Bílý sedí u baru, smutně se dívá a uhybá pohledu.

Dvě holky v lehké křeči, to přejde.

Černej barman si přitancoval, zavřené oči, jen si jede, pěkně pěkně, úsměv na úsměv.

Hodiny a hodiny.

Pán Kostkovaná Kulička si tancuje.

Světle modré tričko si tancuje a usmívá se.

Modrý vyplašený pořád hledá.

Bílý si tancuje, smutně se dívá a úsměvu neuhýbá, ale nic neřekne.

Dvě holky si tancujou a smějou si pořád.

Filip s obličejem odřeným a s naraženým žebrem natáhne ruku nahoru. Položím na ni svojí. Stojí, ruce máme propojené, tancuju si a vím, že moje dlaň pulzuje. Filip stojí, dívá se na mě, "to je síla, to jsem nezažil".

Hodiny a hodiny, venku je dávno světlo.

Loutka hraje dlouho, dlouho, dlouhej set, má sílu jako před mnoha lety, pro tyhle ranní hodiny jsem párty mívala ráda.

Únava, nenechat hlavu vyhrát.

Znovu popojedem. Nemyslím. Kromě toho baru pro mě teď zrovna nic neexistuje. Muzika, muzika a muzika.

Díváme se na sebe s Romanem. Dávní přátelé na vlně.

Pár objetí a venku je po sedmé ráno tisíc sluncí. Za dvě minuty ležím doma a poslouchám muziku ze svý hlavy. Hraju si věci, který Roman ani Loutka nehráli. Po pravdě, neslyšela jsem je léta. Moje hlava tohle dokáže... proč ne pořád? :-)

Podvečer. Standa Zíma mi hraje z rádia a já cíííítíííííím muziku celá.

Dva úplní přátelé

Poslouchám na Vltavě úryvky z korespondence Jana Wericha a Jiřího Voskovce. Vyšly tři knihy jejich dopisů. Listovala jsem jednou a bylo to nesmírné. Moc si ty knížky přeju, velmi, až budu jen o málo víc bohatá, určitě si je koupím a zřejmě nad nimi budu brečet. Tak zvláštně mě to čtení bolí, asi krásou těch lidí.

Putování Smůly za štěstím

Až budou u nás v Kladně v loutkovém divadle Lampión dávat zas Putování Smůly za štěstím, třeba i ve všední den dopoledne, vezmu si dovolenou a půjdu na to počtvrté…

Poprvé jsem to viděla na premiéře, tehdy jsem netušila, že nejdu a taky jdu na pohádku. Ale od prvního kroku smolaře Smůly to bylo neobyčejné a uchvacující pohybové divadlo. Snad neprozradím tajemství: Smůla opravdu nakonec najde své štěstí, ale nejprve musí vyrůst, protrpět vlastní neúspěchy a „smůly“, setkat se s kouzelnicí, putovat fantastickými krajinami, potkávat tajemné bytosti a objevovat vlastní hodnotu. Ovšem jak tak putujete se Smůlou tím zvláštním světem, putujete hudbou, jednou hudební peckou za druhou. A co víc: Muzika se váže s formou, s pohybem, tancem, pantomimou, barvami, ale jaksi klouzavě, takže občas vám mráz leze po zádech, jak se hudba a pohyb zesilují navzájem, a pak se zas bavíte nadlehčeným surrealistickým pojetím muzikálových hitů, nebo vskutku vášnivou italskou písní. Celou dobu jdete s ním, se Smůlou, za jeho (a koneckonců i vlastním) štěstím. Herci jsou celou dobu na jevišti a jedou a musí to být dřina, ale oni tančí a hrají (bez jediného slova) s takovou radostí, energií a nadhledem, že jsem to doposud podobně nikdy v divadle nezažila, je to opojné a strhující. Doplním výborný a vtipný výběr hudby i choreografii.

Předvčírem jsem „putovala“ v první řadě a zas jsem to obrečela, dojetím i smíchy. A tak myslím, že byste to zkrátka měli také vidět. Je to také ideální školní představení pro lehce odrostlé děti. Syn je v páté třídě, vadí mu, když jeho spolužáci v divadle ruší a jsou „nad věcí“, ale tentokrát prý to bylo jinak.

Putování Smůly za štěstím, divadlo Lampión (foto: Martin Drtina)

Stříbrný luh

Seděla jsem v sobotu odpoledne na skále nad Berounkou, kolem kvetly koniklece a voněla vyhřátá stráň, řeka svítila jako zrcátka, po břehu pode mnou projela parní lokomotiva a slunce už bylo docela nízko.
A to je celé :-)