To není blues, kdepak!

Nebo jo?
Letošní léto je podivně naopakové. A přitom ať na sebe hledím jak hledím... naruby nejsem.
Místo abych neúnavně razila ven, jsem ráda sama. Ostatně... často razím ven, ale i tam jsem jaksi se sebou. Letos nepodnikám tryskové lety za zážitky, není třeba. Spíš se brzy budím, pomalu vstávám, muziku poslouchám často ve tmě a vleže, jezdím autem oklikami a občas se zastavím.
Dostala jsem už tři kytice, dvakrát pět andělů a jednoho malinkého anděla jsem sebrala v baru. Howarde, díky, že jsem si mohla sečíst a odečíst, co bylo třeba :-)
Mám fakt ráda léto!

Orlando

Blíží se horké dny.

Teším se na ně a možná budu litovat a budu si přát, aby byla taková tuhá zima, jako tehdá v Londýně v románu "Orlando" od Virginie Woolfové:
(při pomalém a vnímavém čtení ochlazuje!)

---

…

Velký mráz byl podle toho, co nám praví historie, ten nejkrutější, co kdy tyto ostrovy potkal. Ptáci zmrzali v povětří a padali jako kámen k zemi. V Norwichi jedna mladá venkovanka začala přecházet ulici coby osoba zdravá jako řípa, načež ji přihlížející viděli změnit se v prach, který jako obláček odletěl někam přes střechy, poté co ji na rohu ulice zasáhl ledový úder. Úmrtnost mezi ovcemi a hovězím dobytkem byla obrovská. Mrtvoly zmrzly na kost a nebylo možno je vytáhnout z postele. Bylo zcela běžné narazit na celé stádo vepřů nehybně přimrzlých na cestě. Pole byla plná pastýřů, oráčů, koňských spřežení a kluků, co chodí plašit vrány, kteří znehybněli při tom, co právě dělali – jeden s rukou u nosu, druhý s láhví na rtech, třetí s kamenem v pozdvižené ruce, kterým chtěl hodit po havranovi, jenž seděl jako vycpaný na živém plotě metr od něj. Krutost mrazu byla tak mimořádná, že z toho vznikaly prazvláštní zkameněliny; všeobecně se mělo za to, že nebývale zvýšený počet skalisek v některých končinách hrabství Derby nebyl výsledkem nějaké erupce, neboť k žádné nedošlo, ale toho, že nešťastní pocestní doslova zkameněli na místě. Církev v této záležitosti sotva mohla být nápomocná, a třebaže někteří majitelé půdy nechali tyto pozůstatky požehnat, většinou je raději používali jako orientační body, škrabadla pro ovce, nebo, pokud to tvar kamene dovoloval, coby žlaby pro dobytek, kterýmžto účelům, většinou obdivuhodně, slouží podnes.

Ale zatímco venkov trpěl krajní nouzí a obchod stagnoval, Londýn si užíval jako za nejblysknavějšího karnevalu. Dvůr pobýval v Greenwichi a nový král se chopil příležitosti, kterou mu poskytla korunovace, a ucházel se o přízeň měšťanů. Nařídil, aby řeku, která zamrzla do hloubky víc než šesti metrů na vzdálenost šest či sedm mil na obě strany, zametli, vyzdobili a zařídili jako park či zábavní místo a postavili zde na jeho účet besídky, bludiště, kuželkové dráhy, stánky s pitím, atd. Pro sebe a dvořany rezervoval jistý prostor přímo proti branám paláce; ten se pak, zajištěn před veřejností pouze hedvábnou šňůrou, stal okamžitě střediskem té nejskvělejší anglické společnosti. Velcí státníci s vousy a krejzlíky vyřizovali státní záležitosti pod červenou plachtou Královské pagody. Vojáci plánovali dobytí maurských území a pád Turka v pruhovaných besídkách zdobených pštrosími péry. Admirálové si vykračovali sem a tam po úzkých cestičkách s dalekohledem v ruce a vyprávěli o plavbě na severozápad a o španělském loďstvu. Milenci si hověli na divanech obložených sobolinou. A když se tam objevily královna s dvorními dámami, zmrzlé růže jen pršely. Barevné balónky se nehnutě vznášely ve vzduchu. Tu a tam hořely obrovské vatry cedrového a dubového dřeva, bohatě živené solemi, takže jejich plameny pak zářily zeleně, oranžově a fialově. Ale ať hořely sebemohutněji, nevydávaly dost žáru, aby roztál led, který, byť se vyznačoval nebývalou průzračností, byl tvrdý jako ocel. Byl dokonce tak čirý, že jste mohli pod ním vidět tu želvu, tu platýse. Hejna úhořů ležela bez hnutí jako v transu, ale zda ten stav znamenal smrt či pouhé pozastavené žití, to byla otázka, nad kterou si filozofové lámali hlavu. Poblíž Londýnského mostu, kde řeka zamrzla do hloubky nějakých dvacet sáhů, bylo jasně vidět ztroskotanou převozní pramici, jež ležela na dně řeky od podzimu, vrchovatě naložená jablky. Stará obchodnice, která vezla své ovoce na trh směrem na Surrey, tam seděla v plédech a vyztužených suknicích s klínem plným jablek, jako by se zrovínka chystala obsloužit zákazníka, byť jistá promodralost kolem rtů napovídala pravdu. Tohle byl pohled, který se obzvlášť líbil králi Jakubovi a brával si s sebou celou družinu dvořanů, aby na to zírali s ním. Zkrátka a dobře, nic nemohlo předčít zářivost a veselí té scenérie za dne. Avšak vrcholu dosahoval karneval až v noci. Mrzlo bez přestání dál; noci byly dokonale klidné; měsíc a hvězdy zářily jako tvrdé, nehybné diamanty a dvořané tančili za doprovodu flétny a trubek.
…

Virginia Woolfová: „ORLANDO“, 1928

Oheň a led

Dnes dopoledne se v mé hlavě vynořila tahle klasika:

---
Robert Frost: 'Fire and Ice'

Some say the world will end in fire,
Some say in ice.
From what I've tasted of desire,
I hold with those who favor fire.
But if it had to perish twice,
I think I know enough of hate
To say that for destruction ice
Is also great
And would suffice.

Pět andělů

Dnes jsem si koupila bílou svíčku a bílou chryzantému. V půl desáté večer zapálím svíčku, otevřu okno a počkám. Přiletí ke mně pět andělů. Budou se mnou pět dní.

Těším se na to. Budu umět moc pěkně žít s pěti anděli :-)

Hodina mezi...

V neděli ráno brzy po rozednění mě probudilo ticho. Očekávala jsem štěbetání a rej, ale bylo úplné ticho.

Sešla jsem do zahrady. Stála jsem tam, dívala se kolem a měla jsem dojem, že dýchám jenom já. Na stromech se nehnul ani lísteček, všechno se zastavilo. Ještě teď mi z toho není lehko, zároveň to bylo neobyčejně krásné, prostor a čas měl jiný tvar.

Něco z toho ve mně zůstalo.

Dooost, už dost... čtyři lištičky

Tohle musíte znát... ó bože už dost. Klid.

Jedu celej den jak divá, makám jako šroub.

Večer uklidím ve fórech na rvp.cz, opečuju svoje ovečky co nejlíp.

Ještě vyrobím skryté fórum pro novopečené moderátory a pojmenuju ho Moderátorská nora. Dodělávám, už nemůžu.

Ale! Jestlipak jsem neudělala někde botu? Můžou tam moderátoři a moji kolegové z komunity?

Píšu Dominikovi:

"Dominiku, ahoj :-) Prosím, můžeš se podívat, jestli v pohodě vidíš do Moderátorské nory? Jo? Prosím?"

Dominik odpoví:

"Ahoj Lenko, do nory vidím až na dno. Jsou tam čtyři lištičky a náš Budulínek :-)"

:-D :-D :-D

Nemůžu přestat, přátelé, už mě bolí břicho, skoro hodinu se směju. Zkoušela jsem sprchu, ale nic platný...

Čtyři lištičky y y hy hy hy hy hýý...

A náš Budulíííííne he he he he hééék...

Už ne he he he he prosííííím.... lističky hihihihiiiiiiii.... a náš Buhuhuhulííínééééék pomóóóóóc.........

Tančilajakoblázenaždobíléhorána

Roman psal, bude hrát tady přes ulici, s Michalem Loutkou. Tak jo, jakpak by ne. Moo bar. Malej, útulnej.

Těšila jsem se na něj, neviděla jsem ho přes 10 let. Ale kdysi, kdysi jsme se vídali často a upřímně. Poslouchám jeho tracky, kde jen to jde. Jsem na něj pyšná. Stačí aby jednou sáhl na bar pro cigára a já ten pohyb znám a pak už všechny.

Michal Loutka je legenda. On je... nekompromisní?

Celou noc. Střídají se.

Málo lidí, tohle ja malý město, divný. Pár zvláštních smutných typů. Lidi přišli na panáka, uši nechali doma. Proč se nehejbou? Nemůžu sedět, hýbe to mnou samo.

Barmani si tancují, bílej automaticky, černej si jede spokojeně.

Točím se, můžu se tak dobře dívat na lidi. Půlnoc je brzy. Až půjdou panáci domů, tak pak.

Roman si tancuje za pultem, je to stejně jako kdysi, povídání očima "hele, dobrý, co" "to teda, fakt dobrý". "Mám tu takový pomalý německý technaře, voni maj ten zvuk takovej kulatej, pustim to, jo?"

Šedej Filip má potřebu bejt dobrej. Ale v pohodě, teda u nás. Najednou rána, Filip si kryje hlavu, nabouchanej borec do něj jde pěstma, malej s bílejma teplákama si několikrát kopne. "Nechte toho! Slyšíte, nechte toho!" Je to jak nožem do břicha. Narovnat stolky, zamést střepy. "Už to neřeš, kašlem na to, hrajem dál." To asi abychom nezapomněli, kde žijeme. Podlaha se lepí. To přejde, hrajem dál.

Noc se přelomila, bar se čistí.

Přestáli jsme to. Roman si znovu tancuje za pultem, popojedem. Pustím to, hlava letí, zvuk jde krz mne a já se nechám vést kamkoli, kam mě Roman s Michalem vezmou, čas nemá smysl. Točím se, pomalu, teď obzvlášť se chci dobře dívat na lidi... očima posílám "ahoj" a úsměvy. Někdo uhýbá, smutní by rádi nasáli život. Tolik pomuchlaných lidí...

Pán Kostkovaná Kulička sem spadl omylem, překvapený.

Světle modré tričko je free, tak free, aby to bylo vidět. Když se dívám, přidá.

Modrý vyplašený si chodí povídat, ale zjevně ho baví kluci.

Bílý sedí u baru, smutně se dívá a uhybá pohledu.

Dvě holky v lehké křeči, to přejde.

Černej barman si přitancoval, zavřené oči, jen si jede, pěkně pěkně, úsměv na úsměv.

Hodiny a hodiny.

Pán Kostkovaná Kulička si tancuje.

Světle modré tričko si tancuje a usmívá se.

Modrý vyplašený pořád hledá.

Bílý si tancuje, smutně se dívá a úsměvu neuhýbá, ale nic neřekne.

Dvě holky si tancujou a smějou si pořád.

Filip s obličejem odřeným a s naraženým žebrem natáhne ruku nahoru. Položím na ni svojí. Stojí, ruce máme propojené, tancuju si a vím, že moje dlaň pulzuje. Filip stojí, dívá se na mě, "to je síla, to jsem nezažil".

Hodiny a hodiny, venku je dávno světlo.

Loutka hraje dlouho, dlouho, dlouhej set, má sílu jako před mnoha lety, pro tyhle ranní hodiny jsem párty mívala ráda.

Únava, nenechat hlavu vyhrát.

Znovu popojedem. Nemyslím. Kromě toho baru pro mě teď zrovna nic neexistuje. Muzika, muzika a muzika.

Díváme se na sebe s Romanem. Dávní přátelé na vlně.

Pár objetí a venku je po sedmé ráno tisíc sluncí. Za dvě minuty ležím doma a poslouchám muziku ze svý hlavy. Hraju si věci, který Roman ani Loutka nehráli. Po pravdě, neslyšela jsem je léta. Moje hlava tohle dokáže... proč ne pořád? :-)

Podvečer. Standa Zíma mi hraje z rádia a já cíííítíííííím muziku celá.