Byla jsem v lese. Obloha byla modrá úplně zcela, slunce hřálo jako v září a vítr foukal taky jako v září (brzy bude čast vyvenčit všechny naše draky). Byl tam klid a všude kolem život. Ráda chodím trávou a dívám se a poslouchám a sahám kolem.
Šla jsem po stezičce v březině, kde do mě předloni málem narazil jelen.
Vážně. On šel totiž tehdy tou březinou směrem k cestě, kde jsem stála potichu já. Na zemi tam byla spousta větví, a tak je opatrně překračoval, díval se pod nohy a nevšiml si mě. Úplně velikej jelen s velikýma parohama. Stála jsem potichu na cestě a říkala jsem si: "Teď už si mě všimne... Ne, tak teď už si mě prostě musí všimnout... Ne... No ale teď už fakt..." Prohlížela jsem si ho, byl nááádhernej a obrovskej. Došel na čtyři metry a uviděl mě. Ten jelen vykulil oči, nekecám, dovopravdy vykulil oči, otočil se a v těch popadaných větvích zakopával pryč, parohy se mu mlátily o břízky, chudákovi. Volala jsem za ním: "Neutíkej, dyť si ublížíš..." Óbrovskej a nádhernej.
Tentokrát jsem nepotkala jednoho jelena, ale dva. Tak asi na osm metrů. Když jsme se uviděli, chvíli přemýšleli, kudy utečou, a vybrali si špatně. "Tam néé, tam je plot, haló!" Když sami zjistili, že to tamtudy nepůjde, vrátili se kolem mě a utekli na druhou stranu. Neprchali, oni odběhli lehkým klusem. A byli nádherný, obrovský a nádherný.
Ležela jsem pak na trávě a dívala se nad sebe na vysokou břízu. Ohýbala se ve větru, pod tím modromodrým nebem, listy se vrtěly a vlály a šuměly a občas některý odletěl s větrem.
Ve světle toho všeho myslím, že na trable a potíže je třeba jít od lesa :-)
