Na cestu

Tak zítra brzy ráno konečně jedu.
Něco tu nechávám a něco mě čeká.

Těšení až do ticha

Viděla jsem minulý týden psa, jak se těšil. Tak moc se těšil na jiného psa, až se přestal vrtět, lehl si, hlavu položil na tlapy a těšil se ještě víc, chvěl se těšením.
Jak končil týden, těšila jsem se, občas jsem si položila hlavu a těšila jsem se ještě o to víc.
Občas je nutné být vděčný i jen za to těšení, byť po něm nepřijde nic než kousek další naděje.

To není blues, kdepak!

Nebo jo?
Letošní léto je podivně naopakové. A přitom ať na sebe hledím jak hledím... naruby nejsem.
Místo abych neúnavně razila ven, jsem ráda sama. Ostatně... často razím ven, ale i tam jsem jaksi se sebou. Letos nepodnikám tryskové lety za zážitky, není třeba. Spíš se brzy budím, pomalu vstávám, muziku poslouchám často ve tmě a vleže, jezdím autem oklikami a občas se zastavím.
Dostala jsem už tři kytice, dvakrát pět andělů a jednoho malinkého anděla jsem sebrala v baru. Howarde, díky, že jsem si mohla sečíst a odečíst, co bylo třeba :-)
Mám fakt ráda léto!

Orlando

Blíží se horké dny.

Teším se na ně a možná budu litovat a budu si přát, aby byla taková tuhá zima, jako tehdá v Londýně v románu "Orlando" od Virginie Woolfové:
(při pomalém a vnímavém čtení ochlazuje!)

---

…

Velký mráz byl podle toho, co nám praví historie, ten nejkrutější, co kdy tyto ostrovy potkal. Ptáci zmrzali v povětří a padali jako kámen k zemi. V Norwichi jedna mladá venkovanka začala přecházet ulici coby osoba zdravá jako řípa, načež ji přihlížející viděli změnit se v prach, který jako obláček odletěl někam přes střechy, poté co ji na rohu ulice zasáhl ledový úder. Úmrtnost mezi ovcemi a hovězím dobytkem byla obrovská. Mrtvoly zmrzly na kost a nebylo možno je vytáhnout z postele. Bylo zcela běžné narazit na celé stádo vepřů nehybně přimrzlých na cestě. Pole byla plná pastýřů, oráčů, koňských spřežení a kluků, co chodí plašit vrány, kteří znehybněli při tom, co právě dělali – jeden s rukou u nosu, druhý s láhví na rtech, třetí s kamenem v pozdvižené ruce, kterým chtěl hodit po havranovi, jenž seděl jako vycpaný na živém plotě metr od něj. Krutost mrazu byla tak mimořádná, že z toho vznikaly prazvláštní zkameněliny; všeobecně se mělo za to, že nebývale zvýšený počet skalisek v některých končinách hrabství Derby nebyl výsledkem nějaké erupce, neboť k žádné nedošlo, ale toho, že nešťastní pocestní doslova zkameněli na místě. Církev v této záležitosti sotva mohla být nápomocná, a třebaže někteří majitelé půdy nechali tyto pozůstatky požehnat, většinou je raději používali jako orientační body, škrabadla pro ovce, nebo, pokud to tvar kamene dovoloval, coby žlaby pro dobytek, kterýmžto účelům, většinou obdivuhodně, slouží podnes.

Ale zatímco venkov trpěl krajní nouzí a obchod stagnoval, Londýn si užíval jako za nejblysknavějšího karnevalu. Dvůr pobýval v Greenwichi a nový král se chopil příležitosti, kterou mu poskytla korunovace, a ucházel se o přízeň měšťanů. Nařídil, aby řeku, která zamrzla do hloubky víc než šesti metrů na vzdálenost šest či sedm mil na obě strany, zametli, vyzdobili a zařídili jako park či zábavní místo a postavili zde na jeho účet besídky, bludiště, kuželkové dráhy, stánky s pitím, atd. Pro sebe a dvořany rezervoval jistý prostor přímo proti branám paláce; ten se pak, zajištěn před veřejností pouze hedvábnou šňůrou, stal okamžitě střediskem té nejskvělejší anglické společnosti. Velcí státníci s vousy a krejzlíky vyřizovali státní záležitosti pod červenou plachtou Královské pagody. Vojáci plánovali dobytí maurských území a pád Turka v pruhovaných besídkách zdobených pštrosími péry. Admirálové si vykračovali sem a tam po úzkých cestičkách s dalekohledem v ruce a vyprávěli o plavbě na severozápad a o španělském loďstvu. Milenci si hověli na divanech obložených sobolinou. A když se tam objevily královna s dvorními dámami, zmrzlé růže jen pršely. Barevné balónky se nehnutě vznášely ve vzduchu. Tu a tam hořely obrovské vatry cedrového a dubového dřeva, bohatě živené solemi, takže jejich plameny pak zářily zeleně, oranžově a fialově. Ale ať hořely sebemohutněji, nevydávaly dost žáru, aby roztál led, který, byť se vyznačoval nebývalou průzračností, byl tvrdý jako ocel. Byl dokonce tak čirý, že jste mohli pod ním vidět tu želvu, tu platýse. Hejna úhořů ležela bez hnutí jako v transu, ale zda ten stav znamenal smrt či pouhé pozastavené žití, to byla otázka, nad kterou si filozofové lámali hlavu. Poblíž Londýnského mostu, kde řeka zamrzla do hloubky nějakých dvacet sáhů, bylo jasně vidět ztroskotanou převozní pramici, jež ležela na dně řeky od podzimu, vrchovatě naložená jablky. Stará obchodnice, která vezla své ovoce na trh směrem na Surrey, tam seděla v plédech a vyztužených suknicích s klínem plným jablek, jako by se zrovínka chystala obsloužit zákazníka, byť jistá promodralost kolem rtů napovídala pravdu. Tohle byl pohled, který se obzvlášť líbil králi Jakubovi a brával si s sebou celou družinu dvořanů, aby na to zírali s ním. Zkrátka a dobře, nic nemohlo předčít zářivost a veselí té scenérie za dne. Avšak vrcholu dosahoval karneval až v noci. Mrzlo bez přestání dál; noci byly dokonale klidné; měsíc a hvězdy zářily jako tvrdé, nehybné diamanty a dvořané tančili za doprovodu flétny a trubek.
…

Virginia Woolfová: „ORLANDO“, 1928

Oheň a led

Dnes dopoledne se v mé hlavě vynořila tahle klasika:

---
Robert Frost: 'Fire and Ice'

Some say the world will end in fire,
Some say in ice.
From what I've tasted of desire,
I hold with those who favor fire.
But if it had to perish twice,
I think I know enough of hate
To say that for destruction ice
Is also great
And would suffice.

Pět andělů

Dnes jsem si koupila bílou svíčku a bílou chryzantému. V půl desáté večer zapálím svíčku, otevřu okno a počkám. Přiletí ke mně pět andělů. Budou se mnou pět dní.

Těším se na to. Budu umět moc pěkně žít s pěti anděli :-)

Hodina mezi...

V neděli ráno brzy po rozednění mě probudilo ticho. Očekávala jsem štěbetání a rej, ale bylo úplné ticho.

Sešla jsem do zahrady. Stála jsem tam, dívala se kolem a měla jsem dojem, že dýchám jenom já. Na stromech se nehnul ani lísteček, všechno se zastavilo. Ještě teď mi z toho není lehko, zároveň to bylo neobyčejně krásné, prostor a čas měl jiný tvar.

Něco z toho ve mně zůstalo.