Blíží se horké dny.
Teším se na ně a možná budu litovat a budu si přát, aby byla taková tuhá zima, jako tehdá v Londýně v románu "Orlando" od Virginie Woolfové:
(při pomalém a vnímavém čtení ochlazuje!)
---
…
Velký mráz byl podle toho, co nám praví historie, ten nejkrutější, co kdy tyto ostrovy potkal. Ptáci zmrzali v povětří a padali jako kámen k zemi. V Norwichi jedna mladá venkovanka začala přecházet ulici coby osoba zdravá jako řípa, načež ji přihlížející viděli změnit se v prach, který jako obláček odletěl někam přes střechy, poté co ji na rohu ulice zasáhl ledový úder. Úmrtnost mezi ovcemi a hovězím dobytkem byla obrovská. Mrtvoly zmrzly na kost a nebylo možno je vytáhnout z postele. Bylo zcela běžné narazit na celé stádo vepřů nehybně přimrzlých na cestě. Pole byla plná pastýřů, oráčů, koňských spřežení a kluků, co chodí plašit vrány, kteří znehybněli při tom, co právě dělali – jeden s rukou u nosu, druhý s láhví na rtech, třetí s kamenem v pozdvižené ruce, kterým chtěl hodit po havranovi, jenž seděl jako vycpaný na živém plotě metr od něj. Krutost mrazu byla tak mimořádná, že z toho vznikaly prazvláštní zkameněliny; všeobecně se mělo za to, že nebývale zvýšený počet skalisek v některých končinách hrabství Derby nebyl výsledkem nějaké erupce, neboť k žádné nedošlo, ale toho, že nešťastní pocestní doslova zkameněli na místě. Církev v této záležitosti sotva mohla být nápomocná, a třebaže někteří majitelé půdy nechali tyto pozůstatky požehnat, většinou je raději používali jako orientační body, škrabadla pro ovce, nebo, pokud to tvar kamene dovoloval, coby žlaby pro dobytek, kterýmžto účelům, většinou obdivuhodně, slouží podnes.
Ale zatímco venkov trpěl krajní nouzí a obchod stagnoval, Londýn si užíval jako za nejblysknavějšího karnevalu. Dvůr pobýval v Greenwichi a nový král se chopil příležitosti, kterou mu poskytla korunovace, a ucházel se o přízeň měšťanů. Nařídil, aby řeku, která zamrzla do hloubky víc než šesti metrů na vzdálenost šest či sedm mil na obě strany, zametli, vyzdobili a zařídili jako park či zábavní místo a postavili zde na jeho účet besídky, bludiště, kuželkové dráhy, stánky s pitím, atd. Pro sebe a dvořany rezervoval jistý prostor přímo proti branám paláce; ten se pak, zajištěn před veřejností pouze hedvábnou šňůrou, stal okamžitě střediskem té nejskvělejší anglické společnosti. Velcí státníci s vousy a krejzlíky vyřizovali státní záležitosti pod červenou plachtou Královské pagody. Vojáci plánovali dobytí maurských území a pád Turka v pruhovaných besídkách zdobených pštrosími péry. Admirálové si vykračovali sem a tam po úzkých cestičkách s dalekohledem v ruce a vyprávěli o plavbě na severozápad a o španělském loďstvu. Milenci si hověli na divanech obložených sobolinou. A když se tam objevily královna s dvorními dámami, zmrzlé růže jen pršely. Barevné balónky se nehnutě vznášely ve vzduchu. Tu a tam hořely obrovské vatry cedrového a dubového dřeva, bohatě živené solemi, takže jejich plameny pak zářily zeleně, oranžově a fialově. Ale ať hořely sebemohutněji, nevydávaly dost žáru, aby roztál led, který, byť se vyznačoval nebývalou průzračností, byl tvrdý jako ocel. Byl dokonce tak čirý, že jste mohli pod ním vidět tu želvu, tu platýse. Hejna úhořů ležela bez hnutí jako v transu, ale zda ten stav znamenal smrt či pouhé pozastavené žití, to byla otázka, nad kterou si filozofové lámali hlavu. Poblíž Londýnského mostu, kde řeka zamrzla do hloubky nějakých dvacet sáhů, bylo jasně vidět ztroskotanou převozní pramici, jež ležela na dně řeky od podzimu, vrchovatě naložená jablky. Stará obchodnice, která vezla své ovoce na trh směrem na Surrey, tam seděla v plédech a vyztužených suknicích s klínem plným jablek, jako by se zrovínka chystala obsloužit zákazníka, byť jistá promodralost kolem rtů napovídala pravdu. Tohle byl pohled, který se obzvlášť líbil králi Jakubovi a brával si s sebou celou družinu dvořanů, aby na to zírali s ním. Zkrátka a dobře, nic nemohlo předčít zářivost a veselí té scenérie za dne. Avšak vrcholu dosahoval karneval až v noci. Mrzlo bez přestání dál; noci byly dokonale klidné; měsíc a hvězdy zářily jako tvrdé, nehybné diamanty a dvořané tančili za doprovodu flétny a trubek.
…
Virginia Woolfová: „ORLANDO“, 1928
