A znovu Kounovské řady

Byl první jarní den a bylo krásně. Jeli jsme tam zas a rozhodně ne naposledy. Příště obejdeme všechny řady velmi velmi pomalu a zkusíme v malém opukovém lomu najít zkameněliny (domorodci nám prozradili, kde se hledá nejlíp... jo!).

Kounovské kamenné řady

Zajeli jsme si v neděli odpoledne do Kounova. Bylo zasněžené jaro, jako od cukráře. Kraj pocukrovaný a navátý sníh vypadal jako z bílků - lesní mravenci by mohli svištět na lyžích ze závějí a připadat si jako v Alpách - sněhové duny, převisy a modrá obloha. Bylo krásně!
Kdysi dávno žili nahoře nad Kounovem na "stolovém" kopci, na Rovinách, lidé. Teď je tam les. Po lidech zbyly dlouhé řady kamenů, směrované od severu k jihu - patnáct řad, přes dva tisíce kamenů... Možná pravěká observatoř, možná kultovní místo...
Sníh jiskřil, les voněl jarem a všude byl klid.
Je to kultovní místo, teď už určitě ano.
Pojedeme tam ještě jednou, brzy, až nebude sníh a než bude tráva.
***
Co praví teta Wiki o Kounovských kamenných řadách

Jarní nad-klasika, aneb Nad-ěje

http://www.ted.com/talks/lang/cze/benjamin_zander_on_music_and_passion.html

Můžete si pod videem zapnout české titulky.

Ale copak to...

Myslela jsem na tátu (pochopíte kdy a proč).

A myslela jsem na jaro, protože v sobě kvetu :-)

Plekanec

Dnes ráno jsem frčela do Prahy. Nastoupil i pán s baťochem a ejhle, znal se s řidičem autobusu. Neposlouchala jsem je, počítala jsem žlutá auta, ale:

"No von mi kámoš zavolá, kdyby něco."

A po chvíli:

"Tak prej tři jedna Plekanec".

Šla jsem po Václaváku a Jindřišskou. V ulicích se neslo tiché vlnění: "Tři jedna Plekanec, tři jedna Plekanec, tři jedna..."

Ale jo, já jsem celou dobu věděla, o čem se mluví :-)

Osudová

Tahle je moje osudová. Ona totiž zní jako já uvnitř, fakt.

Audiogalerie...

Dostala jsem od známého zprávu, že programoval pro rozhlas audiogalerii... Audiogalerii? To zní dobře. A ona zní dobře. A vypadá dobře. A funguje dobře.

Dejte si třeba přednášku Davida Vávry.

Nebo se podívejte, co je ještě v nabídce.

Čarodějný dýchánek

Trochu jsem se bála tam jet, ale chtěla jsem tam jet (s tebou, víš).

Seděli jsme na střeše hospody, pod námi to dunělo zvukovou zkouškou, bylo to príma, ale bála jsem se.

Sešli jsme dolů do sálu a já dostala čas, hodně času. Když to pak už opravdu začalo, byla jsem připravená a strach byl fuč.

Vplula jsem a našla si vlnu. Byla hůůůůůůůůů vysoká a dalo se stát na její přední hraněěěěě. Vlna s vlnou si mě předala a pak další a dalšííí... a já se nechala. Mohla jsem si vybírat vlny.

Mohla jsem si vybírat, jak rychle a kudy pojedu. Střihla jsem si občas skočit skrz, frčela jsem rychle rychle rychle a ten zvuk byl totální. Spousty bubeníků se slily do linek a ploch a byl z toho takovej výlet prostorem, jakej jsem sjela prvně.

A další. A znovu. Počkat si a pak už si jenom užívat tu svobodu. Nechtěla jsem v žádným případě přestat.

Jooo! Hardcore! Jooooooo!

Witch Hunt!

Witch Hunt!