V lednu jsem měla na kurzu o Moodlu zvláštního účastníka. Měla jsem dojem, že se k tomu, co tam povídám a ukazuju, staví rezervovaně. Bylo mi jasné, že je to jeden z těch lidí, kterým technologie vzdorují. Prostě s nimi není kamarád, prostě je v životě nemá. Dokonce jsem si říkala, že já pro něj jsem někdo, kdo ho do něčeho šteluje, do něčeho, co on ani nechce. A že je z toho možná zmatený, uhýbal pohledem a byl takový zaražený.Po nějaké době mi zavolal. Byla sobota dopoledne a mně bylo docela zle, byla jsem duševně unavená, smutná, v očekávání nepříjemných věcí příštích a taková nevýrazná, tupá, shrbená. Potřeboval poradit a já jsem si zprvu jen vduchu říkala: "No a ještě tohle do toho, nechci, nechci, nechci." A vztekala jsem se.
Sklesla jsem na židli v kuchyni a snažila se pochopit, co potřebuje. Než to stačil vysvětlit, probralo mě to k životu. Mám ráda, když se můžu naladit na druhého člověka, pochopit, co by chtěl, a pomoci. Jsem taková a žiju z toho. Tentokrát to bylo ale ještě jiné.
Je malíř. Mluvil pomalu, zvláštně, dělal dlouhé pomlky, jako by hodně přemýšlel, jak se vyjádřit, aby to bylo právě to ono. Omlouval se, že s počítačem neumí, že je to pro něj neznámý svět. Vyprávěl nádhernou historku, jak si jednou šel koupit kafe, jak nevěděl, kde se kafe vůbec kupuje, jaké kafe mají, kolik může stát. Koupil si Nescafe, prý mu doma pak vynadali, že zbytečně drahé. Ale našel v něm lísteček, že vyhrává iPhone od Apple. Tenhle úžasný přístroj prý má takové zvláštní ovládání, které mu úplně sedí. Povídali jsme si o tom dlouze a já jsem z toho, co říkal o tom telefonu, pomalu chápala cosi o něm. Už jsem seděla pohodlně, venku bylo pěkně a barevno. Povídali jsme si pak o životě, o malování, o vnímání světa, štěstí, smutku, osudu... Bylo to dlouhé a velmi velmi pomalé. Ráda mluvím do hloubky. Tohle byly hloubky, které neznám, jiné vidění. Byla to vzájemnost, nebylo to poslouchání, bylo to povídání, do kterého jsme se vnášeli oba. Hlídali jsme navzájem, jestli si rozumíme. Každopádně mi rozsvítil svět na řadu dalších dní.
Psala jsem mu na mail ještě nějaké pokyny k Moodlu a on mi odpověděl, že děkuje za povídání, že jsem zajímavá. No, to nevím, ale já jemu mám rozhodně za co děkovat.
Minulý týden jsem jela autobusem z Prahy, z pracovní schůzky, která startuje pro mě zajímavou práci se zajímavými lidmi, bylo to veskrze pěkné a já byla vyladěná. Venku se stmívalo a bylo jaro. Zavolal mi, omlouval se, že prý byl v mailu asi moc drzý, že se bojí, jestli se mě nějak nedotkl. Mluvil zas pomalu, ke všemu vždy jen několika přesnými slovy. Vyprávěl, že si dělá nový ateliér a že teď maluje jen v hlavě, popisoval, co vidí, když se podívá v tomhle stavu třeba na mraky. Znám trochu jeho obrazy a tak jsem se dívala na mraky v zapadajícím slunci a věděla jsem, o čem mluví, z toho mála slov. Bylo to moc fajn. A dost na to myslím, na ten pocit.
Přesto: Nevěřím mu úplně. Hrajeme spolu hru na upřímné povídání, ale každý má nějaké představy o tom druhém. Já se za to stydím, ale podezírám ho. Vím, že občas vzbuzuju v mužích důvěru a takovou příchylnost, jakousi naději v krásu a dobro světa. To jsou pěkné touhy, ano. Ráda cokoli z toho dám. Ale potřebuju to i dostat.
Jsem k němu možná nespravedlivá. Byl překvapený, že bydlíme od sebe jen pár kilometrů. Jestli mě pozve třeba na kafe, půjdu.
Žádné komentáře:
Okomentovat