Už slyším, jak mi říkáte: "Tak to bys měla asi víc odpočívat", nebo "A nechceš s tím někam zajít? Třeba k očnímu?"... Ale umím si taky představit, jak jeden z vás řekne: "A co? Dobrý, ne?" :-)
A já si to totiž myslím taky. A těžko bych vám vysvětlovala (jen některým), že se ti duchové občas na mě i chvilku dívají.
7 komentářů:
čistě teoreticky, nemá to souvislost se synátorem? :)
:-D spíš ne
Já bych reagoval způsobem, který si tu nezmínila:
Je to možné. Já sám jsem ducha viděl, a to přímo. Byl jsem malý a v noci jsem šel na záchod, na schodech se mi pak zjevila nějaká tvář, kterou jsem neznal. Já si už bohužel nic z toho nepamatuji, ale podle vyprávění mé maminky jsem se nebál a ráno jí o tom normálně vyprávěl. Podle popisu poznala, že to byla její babička.
Tu babičku měla moje máma moc ráda, byla strašně hodná, a když umírala, prosila ji ať s ní zůstane a neodchází. Později ji také navštěvovala. Cítila její přítomnost, slyšela jak ve vedlejší místnosti vrže podlaha a v noci se nám přestavoval nábytek. Jednou se máma dokonce probudila, protože z ní někdo stahoval peřinu, po procitnutí to přestalo. Jelikož ji to trochu děsilo, prosila babičku ať už nechodí. Po nějakém čase "návštěvy" ustaly.
Vím, asi se budete smát, ale já si to jinak vysvětlit nedokážu, vlastně nikdo z naší rodiny.
Abych pravdu řekl, spíš mě zamrazilo na zádech, a to pořádně.
A já se, Mailo, vůbec nesměju, protože jsem kdysi málem umřela (asi) a v tu dobu se děly věci :-) Myslím, že svět má mnohem více "dimenzí" a že koneckonců je i dobře, že je "nevnímáme". Dokud reálně žijeme, mají být primární smysly a takové ty pozemské věci. Všechno pěkně odděleně. Tam nahoře si pak chuť jahody, vůni dřeva, pořádnou zimu, smutek velikej ani extázi už takhle neužiješ ;-) Tam jsou všechny dimenze v jednom "bodě", což je teda síla.
Tak jsem to prožila já :-)
A proto teď jsem ráda za to, co mám. S duchama. Howgh.
komentář mailem přišlý:
Já jsem při jedný imaginaci (Cesta bubnu) ležela na kanapi. Úkol byl - představit si, že sestupuješ pod zem a najdeš tam svý (šamanský) zvíře. Furt to nešlo a pak jsem viděla důlní vozík a štoly a pak se do toho vecpal obraz vlaku jedoucího do koncentráku - byl plnej lidí.. Bylo to strašně nepříjemný, snažila jsem se dostat do "real life". Když jsem to pak říkala ostatním lidem a vyslovila doměnku, že s tím souvisí to kanape, dozvěděla jsem se, že to kanape pocházelo ze židovský rodiny... Je to možná zážitek, z kterýho mrazí, ale jsem teď ráda, že vím, že jiný dimenze určitě existujou! H
Zajímavá zkušenost. Já bych to celé shrnul asi slovy: "Kdo nezažije, neuvěří.".
Okomentovat