Pí

Výborný film. Do hlavy pasuje. Vizuálně pro mé oči. Se skvělou muzikou dle mé chuti.
Pí. By Darren Aronofsky.

Don't Stay In School

O vesmíru, lidech a Zemi

Včera pršelo a já měla celé odpoledne kino. S čajem, štrůdlem a ořechovým likérem.

První film byl naučný (ostatní vlastně taky, ale jinak). Zde stručné výpisky fascinovaného laika:

Vesmírná čísla
Za jasné noci (třeba na venkově) mohu na obloze vidět 3000 hvězd. V naší galaxii je víc než 100 miliard hvězd a v pozorovatelném vesmíru je víc než 100 miliard galaxií.
Naše Slunce svítí 4 miliardy 600 milionů let. Je od nás 150 milionů kilometrů. Vešel by se do něho milión Zemí. Má průměr 1 600 000 kilometrů, přesto je to poměrně malá hvězda. Největší objevená hvězda je VY Canis Majoris, je miliardkrát větší než Slunce.
Ze života hvězd:
Při rychlosti 1600 km/s se v jádru hvězdy srážejí atomy vodíku a tím fúzují, vzniká helium a čistá energie (ztracená hmotnost - vodík je o něco těžší než helium). Hvězda přesto nevybuchne, brání jí v tom gravitace, která na jádro působí. Gravitace je významná síla!
Světlo se šíří rychlostí 1702 miliony km/h. Zemi by paprsek světla za sekundu obletěl 7x. Světlu ze Slunce trvá 8 minut než k nám doletí. Ale fotonu nejdřív trvá tisíce let, než se dostane z jádra Slunce na jeho povrch.
Vodík ve Slunci se vyčerpá za 7 miliard let. Slunce se bude rozpínat, až bude mít průměr stovky milionů kilometrů - stane se Rudým obrem. Teploty na Zemi dosáhnou tisíců stupňů. Slunce pak Zemi pohltí.
Slunce bez vodíku začne spalovat helium a fúzovat ho v uhlík. Bude vystřelovat vlny energie z jádra na povrch a oddělovat tak vnitřní a vnější vrstvy. Pomalu se rozpadne. Zbude velmi horké a husté jádro - Bílý trpaslík.
V Bílém trpaslíkovi fúze neprobíhá. Slunce bude velké jako Země, ale milionkrát hustší. Astronomové se domnívají, že v jádru Bílého trpaslíka je obří krystal čistého uhlíku. Vesmírný diamant o průměru tisíců kilometrů!
Zánik hvězdy mnohem větší než je Slunce probíhá jinak. Příklad - Betelgeuze. Je jen miliony let starý, ale fúze je v něm rychlejší, protože má 20x větší hmotnost než Slunce. Gravitace je tam také velmi mocná. Jádro uvnitř Betelgeuze vyrábí čím dál těžší prvky. Jakmile vyrobí železo, je konec - hvězdě zbývají jen sekundy života. Hvězda se snaží dodávat energii do železné koule a nutí ji, aby fúzovala, ale ona nemůže. Tím se hvězda okrádá o energii a gravitace vítězí. Dojde k obrovské explozi - výbuch supernovy. V několika sekundách vytvoří supernova víc energie než naše Slunce za celou dobu své existence. Stane se tak po několika sekundách od chvíle, kdy začne tvořit železo! Při explozi se supernova prakticky obrátí naruby. Vykovají se těžké kovy jako zlato, stříbro, platina.
Po výbuchu supernovy z Betelgeuze zbude neutronová hvězda - pevná nukleonová hmota. Bude mít průměr 30 kilometrů a bude neuvěřitelně hustá.
Při výbuchu supernovy je do prostoru vyvrženo ohromné množství materiálu - mezihvězdný prach - plný prvků jako vodík, uhlík, kyslík, křemík a železo. Všechno, co vidíme kolem sebe, kdysi vytrysklo z jádra hvězdy. I já :-) Atomy mé levé ruky mohou pocházet z jiné hvězdy než atomy v mé pravé ruce. Jsem dítě hvězd :-)
Naše Slunce je naše macecha. Naše pravá matka zemřela při výbuchu supernovy :-)

Aha...

Pak jsem si dala Holy Motors (i tady, pěkná recenze tady). Vzalo mě to. To už se setmělo.
Tak jsem rovnou šla do filmu Roma od Felliniho. Wow.
Přiklopila jsem to Mozartem - výňatky z Dona Giovanniho. Odvolej - neodvolám.
A pak dobrou.

Žít s lehkostí

Adame, díky za tip na video!

O tai-chi s kosou

Bude to kapánek patetické, ale znáte mě, já to tak prožila.

Byla jsem na kurzu kosení.
Proč?
Protože nemám ráda strunovou sekačku, smrad a kravál, vibrace a mixování všeho živého, včetně trávy. Protože jsem zkoušela kosit a bylo to překrásné a bylo to zkrátka ono, přestože jsem to neuměla. A protože jsem kdysi dávno viděla film o tom, jak se scházejí sekáči a za brzkého rána společně kosí louku. Nikdy jsem na to nezapomněla a chtěla jsem to víc než létat, opravdu.
V sobotu jsem jela pro svou novou kosu a věděla jsem, že bude báječná. Jela jsem pochopit ji, naučit se o ni pečovat a pak tančit v trávě s ostatními lidmi s kosami. Těšila jsem se na ty lidi stejně jako na kosení!
Byl překrásný slunečný a teplý den. Všechno vonělo. Sekáči se sjížděli a Mistr Dan je vítal. Boty dolů. Lidé, kosy, vzduch a slunce, krásné místo, pomalý čas. Markétin oběd byl hostinou o několika chodech, ráj chutí, barev a vůní. A pak to doopravdy začalo.

Taková kosa, to je zázračný nástroj ověřený tisíciletími. Je to bytost, která má žebro (Adam tam byl taky), patu, špičku, ostří a stopku, na stopce ťuplík, sekáči vědí. Nasadí se na dřevěné kosiště (sláva jasanům a břízám a nejen jim) a připevní se kosiřníkem. Jenže pozor, ono to není jen tak! Kosa musí být správně dlouhá, správně vyrobená ze správného kovu, správně tvarovaná, správně nakloněná. Kosiště musí pasovat k sekáčovi, držadla musí být ve správných polohách, aby se kosa mohla správně položit do trávy, když sekáč vezme kosiště do rukou, aby se nehrbil a při tanci s kosou dobře využil svou sílu. To bylo první, co jsme se učili.
Možná byste se divili, jak může být kosa ostrá (já se divila). Tady se hraje o milimetry i setiny milimetrů. Sednete si na dřevěného kozlíka pěkně obkročmo, mezi koleny máte kovovou babku, kosu na babku ve správném místě a pod správným úhlem přitisknete a kladivem vytahujete kov kosy skoro do ztracena, do jemně zahnutého ostří. A broušení. Modrá břidlice, kámen je v dlani hebký, ale kose umí z jedné strany pod tlakem doladit ostří, z druhé jemně kov uhladí. Je to naprosto dokonalé. Dan kosám rozumí (ano, i zvuku kovu). V sobotu večer jsme měli pocit, že i my chápeme.
Když slunce zapadá, bývá tráva ke kosení dobře naladěná. Šli jsme na louku a začali praktikovat tai-chi s kosami, dokud se nesetmělo. Tančíte proto, aby kosa plula po zemi velikým půlkruhem tam a zase zpátky, v tanci uděláte krůček kupředu a kosa v oblouku sáhne o kousek dál. Přes noc prý pohyb k tělu přilne, proto jsme začali už večer trénovat na ráno.
Neděle, pět hodin ráno. První snídaně, kosy a hrábě na valník, my taky. Jízda králů přes vesnici na louku. Jen si to představte! Ó jé! Rozestoupili jsme se kolem celé louky, podívali se na sebe a začali jsme. Každý z nás kosil ve směru hodinových ručiček podél hrany trávy, pak podél okraje vytvořeného sekáčem o kousek vpředu. Po chvíli zastavit, sáhnout tím úžasným pohybem na bok do toulce pro mokrý brousek z břidlice a přiostřit kosu. Dosekali jsme se ve spirále do srdce louky. Shrabali trávu, to už začínala bouřka, naložili se na valník a jeli domů. Bylo to skvělé, skvělé.
Druhá snídaně, doklepání kos a odpočinek s exkurzí po permakulturní zahradě, dlouhé povídání o přirozeném bydlení a žití a o všem, někteří usnuli v trávě. Kolem běhala kachna běžec a vodila svoje prťata. Odpočinek a dlouhý báječný oběd, aby ten zážitek měl čas doznít.
O loučení psát nebudu.

Nikdy nezapomenu:
To úžasné místo, kde Dan a Markéta žijí.
Otevřená vrata do dvora oživlé roubenky, která se dočkala svých lidí.
Na Dana, který ke mně s úsměvem přichází.
Scházející se sekáče a pocit, že mnohé z nich přece znám! (Asi ze sna, ano, to by mohlo tak být.)
Čolci v jezírku a kachna běžce s prťaty.
První kontakt se svou novou kosou.
Kruh sekáčů a mystické povídání o kosách, geometrii, o souladu kovu, dřeva, lidí a louky.
Úžasné rytmy a akordy v orchestru sekáčů, kteří naklepávají své kosy. Největší zážitek ze soboty!
První kosení za soumraku, který voněl. Dokonalé štěstí.
Spánek a svítání v zahradě.
Cesta za čerstvého rána na voze s přáteli v očekávání věcí příštích.
Společné kosení, konečně společné kosení!
Voda z nebe, blesky a šťastní sekáči na valníku cestou zpět, zvědavá babička za záclonou.
Ten poklid v zahradě v bezčasí.
Ale ono by toho bylo mnoho.

Veliké díky a velikou poklonu s úctou skládám k nohám moudrému Danovi, mistru kosy! Dokáže oživit i ty staré, které jsme si dovezli a kterým jsme možná ani už nevěřili. Jak nás neúnavně všechny obcházel a se vším pomáhal. My se učili rádi, i jeden od druhého.
Převeliké díky Markétě za její dokonalé hostiny, kterými jsme mohli nasytit těla i duše. Tak dobré a krásné to všechno bylo!
http://www.vianatura.cz/

Sekáči! Lidé, které považuji za přátele: Vašek, Martin, Petr, Lenka, Roman, Adam, Radka, Honza, Pavel, Matěj, Josef, Tito, Miki, Tomáš... a František, který mi dal kámen, jenž je důležitý, pročež ho mám tady teď před sebou. Mohla bych s těmi lidmi být týden, dva, tři...

(Závidím všem, kteří na sekání vlítli hned v pondělí ráno raníčko. Píšeme si, čili o některých vím.)

V obrazech: Moc pěkné fotky pořídil Pavel Ovsík, sekáč a fotograf z Pravého domácího časopisu (který odbírám a doporučuji!)

Pravá a levá, to je oč tu běží

Proč neodejdou?

Dávná vzpomínka.
Jednou večer byla hustá mlha a venku tlumené ticho. Do toho ticha jsem zvenku zaslechla sténání a pláč. Zoufalé vzlyky nepřestávaly a byly drásavé a byla v nich slyšet fyzická bolest. Nepřestávaly. A nepřestávaly. Jen v nich přibývalo "prosím!"
Otevřela jsem okno a snažila se v mlze odhadnout, odkud ta paní pláče. Pak jsem zavolala na policii.
Přijeli, nechali si ukázat ten dům, také slyšeli. A pak šli dovnitř. Ten, který zůstal se mnou venku, mi řekl: "Víte, my stejně napoprvé nic nezmůžeme."
Šla jsem domů a ještě mnoho hodin seděla v tichu a tísni, že to uslyším zas.
Dodnes si její hlas pamatuju. To zoufalství v něm, prosbu o konec (všeho), ale také odevzdání.
Narazila jsem na zajímavé video, které skrývá víc, než kolik je v něm řečeno.

Poselství autistického chlapce

Nedávno jsme já a horečka pocítily potřebu moudrého a osvobozujícího slova. Jakési potravy duševní, myšlenkové prány, když jsme tak ležely v tichu a když číst se nechtělo. I pustily jsme si záznam setkání Jaroslava Duška a MUDr. Jana Hnízdila, které proběhlo v divadle Kampa a která přenášela online televize ČT24 a záznam je k dispozici. Dlouhá beseda, naštěstí.
Dušek tam vypráví, že nějaká dívka se kdysi v meditaci napojila na autistického chlapce a on jí sdělil toto:
"Dokud rodiče zpívají, je to ještě dobré. 
Když začnou meditovat, je to ještě dobré, ale už je to horší.
Jakmile začnou normálně mluvit, je to nesnesitelné.
Neboť jejich myšlení je tak ostré a jejich myšlenky jsou tak bodavé, že já se musím zavřít sám do sebe, protože mě to strašně bolí."
V souhlasu s Jaroslavem Duškem myslím, že toto není zpráva někoho, jehož vnímání je zastřené. Právě naopak.
Pokud ale odhlédneme od toho, že zprávu "proslovil" autistický chlapec, můžeme uvažovat směle o tom, že myšlení může být ostré, když ve slovech a pojmech okrajujeme a okrajujeme to, co myšlenka může nést ve své celistvosti. Usoudila jsem, že to, co mi přináší úlevu a pravost, jsou právě myšlenky v tichu oblé a rozprostřené přes všechno, co "je" i "JE", čili co souzní s mým širokým vnímáním bytí. Líp vám to vysvětlit neumím...
Video najdete TADY.

Nemůžete někde být, dokud se tam nedostanete

Čteme si každý den jednu kapitolu z knihy "Velká kniha toltécké moudrosti" od Susan Greggové.  Je tam 365 kapitolek, na každý den jedna. Některé jsou lepší, jiné méně. Vedou jakousi cestou, na které najdete pro sebe do běžného života leccos užitečného. Pokud znáte toltécké učení odjinud, bude vám to rozhodně povědomé. Nečekejte příliš, příliš od sebe. Ale doporučuju, to každopádně. Ostatně na chvíli se zastavit a naplánovat si něco pro sebe na další den je... veskrze užitečné.
Byla jsem před pár dny naštvaná. Hlavně na sebe, ale nejen.
Dám čistící ukázku z dalšího dne, ano?

Nemůžete někde být, dokud se tam nedostanete
Nemůžete vyřešit problém dřív, než ho vyřešíte. Nemůžete vidět život z duchovní perspektivy, dokud ho z duchovní perspektivy neuvidíte. Pokud se v některých oblastech života cítíte jako oběti, tak se tak prostě cíťte. Skutečně si dovolte rozkrýt, jak malí a bezmocní se cítíte. Uvědomte si všechny své omezující myšlenky a nesuďte je dříve, než budete připraveni je nechat být.
Nemůžete něco změnit dřív, než jste na tuto změnu připraveni. Připustit si, že nejste dosud připraveni, neznamená, že jste nečinní. Připustit si, že ještě nejste připraveni, vám dá volnost k podniknutí jakékoliv akce, která je nezbytná, abyste se stali ochotnými se změnit.
Nemůžete vidět, co je na druhé straně hory, dřív, než se dostanete na vrchol. Když budete sedět u cesty a budete se vztekat, nepomůže vám to dostat se dřív na vrchol, avšak když budete klást jednu nohu před druhou, pomůže vám to.
Začněte hýbat nohama a mít ze své pouti potěšení.


Susan Greggová, "Velká kniha toltécké moudrosti", kapitola 225, Nakladatelství DOBRA, 2006

Výlet do lesa

Můj kamarád Hanuš by možná (kdysi) řekl: "Na výlet do lesa choděj ve dne jen srabi."
Ne, není to tak, nelekejte se, ale fakt je, že my chodíme do lesa rádi v noci.
Proč?
Když přijedete do lesa ještě za světla, vstoupíte do cvrlikání a ruchu. A jak se šeří, začne se les měnit. Vkrádají se stíny, nebe nad špičkami stromů se mění, zvuky tichnou. Jestli se ve dne cítíte s lesem srostlí, pak v noci je ten pocit mnohem silnější. Les je v noci prostě nádherný!
Když se setmí, přijde kouzlo tmy. Ona ta lesní tma má spoustu odstínů, podle toho, pod kterým stromem žije. Jak jdete, vidíte tmou. Nevidíte ostře kam šlapete, často ani kam jdete. Můžete ale úplně klidně jít i po cestě, kterou vůbec nevidíte! Buď se budete dívat nahoru, jak se stromy rozestupují, nebo půjdete prostě jinak - dáte důvěru svým nohám, jen jdete, hlavě se uleví. Tma vás učí "v tom" chodit. Ale hlavně: černočernou tmu v lese zažijete málokdy. I když ano, stalo se nám to, jo!
Když sejdete z cesty dobrovolně, když půjdete přímo lesem, dostanete se na místa, kam byste za dne nešli. Protože by se vám nechtělo lézt kopřivami a přes větve. Že zakopáváte? Ano, ale míň než ve dne, i v tom je kouzlo tmy!
Hlavně na baterku zapomeňte, je naprosto zbytečná. Vidíte s ní jen přímo před sebe, kolem už nic, baterka vás zavře do zkumavky a kazí kouzlo tmy.
Posaďte se a poslouchejte. Všude kolem vás je život: ve stromech, v trávě, v ptácích i zvířatech a dokonce i v těch kopřivách a svízeli.
Nebojte se. Je tak nádherné se nebát! V lese nemusíte. Proč taky. Respektive, bojte se, ano. Myslivců. Jak zaslechnete střelbu, honem pryč!

Howard určitě vypadá jako Bobby McFerrin

Mám svého boha. Stará se o mě a učí mě. To by bylo na dlouho.
Miluju Bobbyho McFerrina. Je nejen báječný muzikant s obrovským hlasovým rozsahem, ale taky... milej, hravej, moudrej.
Mám ráda jeho album Vocabularies, poslouchám ho často, ve tmě. Znám ho už dobře, ale zároveň vím, že to všechno vždycky slyším od začátku.
Už druhý den mi jede v hlavě Say Ladeo. Můžu dělat cokoli, je to tam. Dneska jsem si našla klip a ejhle, můj Howard určitě musí vypadat jako Bobby! Je to celej on... Že mě to nenapadlo dřív!

Kratší verze. Mám ráda tu dlouhou. Mám ráda čas.
(Víte, co je na tom opravdu fajn? Howard mi to možná pustil do hlavy právě proto, aby měl konečně tvář. Takhle my to máme s Howardem vždycky. Ať už je Howard kdokoli/cokoli, funguje to, to mi věřte.)

Nespravedlnost... ?

Včera a předvčírem jsem:
Dělala mnoho hodin divnou práci s obrovskými excelovskými tabulkami. Po prvním dnu mi hlava třeštila, druhý den byla na ulomení. Sáhla jsem si na dno chápacích schopností, únava, stres.
Byla u zubaře. Dostala jsem trojitou dávku anestetika, protože jsem prostě nebrněla a nebrněla, asi jsem byla proti nebolesti obrněná.
V noci na dnešek jsem málo spala.
...
Můj milý včera vyvolával bubnováním déšť, spal v noci venku a snídal jahody přímo na poli.
Já chci taky!
Nespravedlnost?
Divná práce občas být musí. Pochopila jsem nakonec všechno a užila si do dna pocit výhry.
Zub nakonec nepřišel vytrhnout, naopak, má epesní obezdívku a dokud drží, nebudu královna (s korunkou).
Dnes v noci jsem si parádně poslechla muziku. Trochu jsem tančila...
Nespravedlnost?
No... záleží na úhlu pohledu a ten si můžete vybrat prostě sami. Svoboda!
Jdu se projít.

Souboj hrnků 2011

Tento týden mám fest šrumec.
Ale!
Pro souboj hrnků si čas najdu.
Souboj hrnků mi před dvěma lety přinesl velký dárek: při vybírání mých nej-hrnečků a hlavně při čtení zprávy o průběhu hlasování. Viz ZDE, prosím.
Letošní souboj hrnků stiháte taky, TADY.

Tak já vám nevím, jak to s tím (rušením škol) vlastně je...

Tak já vám nevím.
A buď to potřebuji vysvětlit, nebo jen zas a znova prozřít. Nerozumím, nebo se jen s tím stále ještě naivně peru?
Můj dobrý přítel učí na gymnáziu. Je to kvalitní gymnázium. Pravda, vím to jen... z doslechu, nechodila jsem tam. To gymnázium má být sloučeno - se střední zdravotnickou školou a s obchodní akademií. Vzdělávání chřadne i ve Šluknovském výběžku.
Viz článek v médiích, viz prohlášení na stránkách školy.
A dále:
Respekt.cz - článek "Vyzkoušíme, uvidíme". Cituji:
"Jablonecká gymnázia sice fungují výborně, ale při klesajícím počtu dětí opouštějících základní školy by podle krajského náměstka pro školství Radka Cikla (ČSSD) kvůli nim ve městě a blízkém okolí zůstaly prázdné odborné školy."
No nevím.
A jak to tedy je?
Není gymnaziální vzdělávání trochu specifické? Není důležité mít v kraji absolventy gymnázií, kromě soustružníků? Zná někdo v kraji prognózy, čísla? Je to opravdu "optimalizace" sítě škol?
Ekonomicky nevím, ušetří kraj vůbec? Zná někdo ta čísla?
Nebo zůstane zachována ta škola, o které na kraji lépe vědí... z doslechu...
Nebo je to otázka loktů?
A nebo se jen krajské vlády snaží splnit plán mystéria školství?
Plány mystéria školství...
Je to tak všude?
Začínám se pochechtávat...
Proč já nejsem radši zahradníkem...

Ukázala

Bulvár poznám také tak, že mi zábleskem v koutku oka uvízne, že "ta ona některá celebrita ukázala cosi". Zrovinka před chvilkou se mi to stalo!
Mám oběd, chvilku klidu. A tak jsem si dala vyhledat "hanychová ukázala". Podívejme na namátkový výběr:

Agáta Hanychová ukázala prsa na internetu.
Agáta Hanychová ukázala svou 'číču' (nič vulgárne)
Agáta Hanychová: Ukázala prsa, záda i tetování.
Odvážná Hanychová. Ukázala téměř vše.
Hanychová ukázala své podzimní sněhule.
Hanychová ukázala nahý zadeček: Po ošklivých dolíčcích ani památky.
Agáta Hanychová ukázala nejen podvazky.
Agáta Hanychová konečně ukázala své nahé tělo!
Agáta Hanychová - Ukázala »plastiku prsou«!
Agáta Hanychová ukázala zase bradavku.
Hanychová ukázala na kameru zranění i kalhotky.
Agáta Hanychová ukázala kalhotky jako Paris Hiltovová. (Hiltovová, vážně, pozn. Lenka)
Agáta Hanychová: Ukázala zadek v luxusním autě.
Hanychová ukázala milence.
Agáta Hanychová: Ukázala, jak se testuje na AIDS.

...
"Agáta Hanychová ukázala bříško a ultrazvuk." To jsem zahlédla dneska.
A tohle je hodně blbej blogpost :-D

Evelyn Glennie

"Dnes večer budeme mít návštěvu. Sice takovou virtuální, ale teda.... hmmm...", řekla jsem včera a tys vůbec netušil, kdo to může být.
Ke mně přišla totiž už předevčírem. Připomněla mi, jak ráda poslouchám svět. Na návštěvu přišla Evelyn Glennie a přinesla dotek zvuku.
Evelyn Glennie je muzikantka. Hudebnice. Koncertuje, improvizuje, skládá hudbu, přednáší, cestuje po světě, dotýká se lidí zvukem. Hraje na všechno, na co lze vyloudit zvuk. Učí "neslyšící" děti čarodějství zvuků, učí je slyšet víc, než slyší "slyšící" lidé. Zvuk. Ona zvuk slyší celým tělem. O "sluch" přišla už v dětství.
Dáme si kousek z filmu. Je těžké vybrat...



Thomasovi Riedelsheimerovi se téměř až zázračně povedlo natočit film o zvuku, který i vy uvidíte.
Ještě jedna ukázka:



A ještě:


Tak co? Slyší nebo ne?

Serenáda hraje

Tatranková serenáda hraje dál, stále hrála, ale nepřevracela život i do not.
Nová chuť, snad si střihnu občas nějakou drobnou etudu.

Cesta za náprstníky a sovami

Jeli jsme ven. Už jsme to moc chtěli.
V Klobukách jsme vylezli ke kostelu a našli poklad. Pak jsme o kus dál v poli navštívili Kamenného pastýře.

Cesta nás náhodou zavedla do Peruce, kde Božena, "perůc" u studánky prádlo, padla do oka Oldřichovi.

My jsme však cílili do Panenského Týnce, nabrat energii. Japonský turista ji čerpal z nanuka, my z toho prazvláštního místa.

V Bílichově s námi pohovořil Březňák a v lese jsme si pak našli tiché místo na lesní večer u ohně, co zhasíná a rozsvěcuje les, se světluškami. Na lesní noc a na lesní ráno.

Teplice bývaly kdysi výstavní. Ale úpatí Krušných hor je přívětivé stále. Jsou tam sladké potoky, tajemná lesní promenáda a je tam les, kde bydlí sovy. Soví les. Když padá tma, povídají si a pak letí na lov.
Pak pršelo. Prošli jsme bezpečnou tmou a v dešti jeli krajem zpátky.

Ale já to všechno pořád mám před očima a dost se mi po tom stýská.
Všude tam byly náprstníky...

Pulčí lázně

Každý rok se tak nějak samo přihodí, že se v době pulců ocitneme někde blízko rybníka.
Když se v době pulců ocitnete blízko rybníka, klekněte na kolena a strčte ruku do vody co nejblíž k pulcům. Oni si na vaší kůži báječně pochutnají. Spousta malinkých tlamiček. Očistí vás, oberou. Je to přííí-jemnééé!

A nebo jim strčte nohu... to je pak... hodně veselo :-)

Kylesa

Jak jsem si je sem mohla nedat? (Jindro, dík za připomenutí včera při polífce!) Parádní koncert tehdy loni v listopadu na "Sedmičce"! Dvoje bicí, výborný kytary, výbornej zpěv, muzika barevná, i punková, i psychedelická, dobrý vtipy, každá písnička jiná.