Lék

"Otevři! Nesu ti léky..."
Tak jsem otevřela.
"Vzal jsem takový, co ti nemůže Ondráš sežrat."
Malá roztomilá Becherovka, olivy ve sklenici, ultračokoládová čokoláda a film Pražská pětka.
Jooooo! Celý tahle zabalený do dobroty srdce je to fakt moc účinnej lék :-)

Howard to přehnal

Když před čtrnácti dny skončil můj syn doma s horečkou, oblíkla jsem mu přes pyžamo župan, nastlala polštáře, obalila peřinou. A vyslovila jsem nahlas, že bych si to taky zas jednou dala: fakt horečku, fest, abych prostě musela zůstat v posteli a mít na sobě i župan a šálu na krku a pít horkej čaj a koukat na filmy a spát. Juj! ... Howard to slyšel...
Minulý týden mi po 57 hodin horečka neklesla pod 39 stupňů. Srdce bilo jako o život a šelestilo si. Peřina těžko byla z peří (spíš špony, nebo co), cesta do kuchyně uvařit si čaj byla polární výpravou (baba Zimnice, baba jedna), zábaly mám zas o něco víc nerada a můj žaludek Lojza už léky fakt nemůže. Polekala jsem kamaráda, když jsem si druhý den nepamatovala, že u mě byl; promiň, už si opravdu vzpomínám.
Přesto: Žila jsem pár dní se svým tělem a nemohla jsem ho neposlouchat. Nosila jsem pyžamo, vyháněla horkost sprchou a ležet a nehýbat se bylo to jediné možné. Sny jsem měla úžasný, horečnatý, vodvázaný, ulítlý... Dobrý to bylo, v podstatě :-)

Básnička

SÁM
Petr Cincibuch

Třesu se rýmou.
Choulím se v houni.
Nenavštěvují mě andělé ani pošťák.
Ale já pí pí píšu a píšu...

Jsem kanonýr,
smutný Jabůrek.

Ne-doma, ne-já

Nedávno jsem v jednom filmu viděla scénu, kde muž odchází brzy ráno od své milé domů a říká něco jako: "Víš, já jsem najednou nevěděl, jestli ještě mám to, co bylo jenom moje. Jestli to, co jsem bez tebe, jestli to ještě jsem, jestli to existuje. Najednou se potřebuju jít podívat, víš. Potřebuju, aby mi zůstalo to, co jsem já. Kdybychom se rozešli, kdybych se vrátil, potřebuju mít k čemu se vracet." (Tak nějak to říkal a ono to ani teď není důležité, jestli přesně takhle.)
Často si na to vzpomenu a považuju to za zásadní. A co víc: často na to zapomínám!
Dovádí mě to k sice zjednodušující, nicméně návodné tezi, že mezi dvěma lidmi má každý z nich 50% zodpovědnosti. Měl by dávat do vztahu 50%, chtít dostávat 50%, a tak. Myslím, že spíš tak nějak kolem 50%, protože někomu bych i svými 50% válcovala dost úspěšně jeho Já, ty jeho věci. Každopádně jeho 50% mu musím nechat. A myslet na to, že nemusím včas pochopit, co on má za své.
Když jsem doma a jsem doma ráda a ráda dám svému člověku svůj domov k dispozici, těžko odhaduju svých 50%. Ten člověk tu není doma a nemusí být nutně rád, že mu dávám zrovna toto, on nemá tuchy, jaká je to pro mne hodnota, a já nemám tuchy, jestli z toho chce zrovna 50%. Pamatovat bych si měla, že svůj život a domov mám nabízet na 50%, ale nečekat, že můj člověk to vidí stejně.

Obrazy světa

V lednu jsem měla na kurzu o Moodlu zvláštního účastníka. Měla jsem dojem, že se k tomu, co tam povídám a ukazuju, staví rezervovaně. Bylo mi jasné, že je to jeden z těch lidí, kterým technologie vzdorují. Prostě s nimi není kamarád, prostě je v životě nemá. Dokonce jsem si říkala, že já pro něj jsem někdo, kdo ho do něčeho šteluje, do něčeho, co on ani nechce. A že je z toho možná zmatený, uhýbal pohledem a byl takový zaražený.
Po nějaké době mi zavolal. Byla sobota dopoledne a mně bylo docela zle, byla jsem duševně unavená, smutná, v očekávání nepříjemných věcí příštích a taková nevýrazná, tupá, shrbená. Potřeboval poradit a já jsem si zprvu jen vduchu říkala: "No a ještě tohle do toho, nechci, nechci, nechci." A vztekala jsem se.
Sklesla jsem na židli v kuchyni a snažila se pochopit, co potřebuje. Než to stačil vysvětlit, probralo mě to k životu. Mám ráda, když se můžu naladit na druhého člověka, pochopit, co by chtěl, a pomoci. Jsem taková a žiju z toho. Tentokrát to bylo ale ještě jiné.
Je malíř. Mluvil pomalu, zvláštně, dělal dlouhé pomlky, jako by hodně přemýšlel, jak se vyjádřit, aby to bylo právě to ono. Omlouval se, že s počítačem neumí, že je to pro něj neznámý svět. Vyprávěl nádhernou historku, jak si jednou šel koupit kafe, jak nevěděl, kde se kafe vůbec kupuje, jaké kafe mají, kolik může stát. Koupil si Nescafe, prý mu doma pak vynadali, že zbytečně drahé. Ale našel v něm lísteček, že vyhrává iPhone od Apple. Tenhle úžasný přístroj prý má takové zvláštní ovládání, které mu úplně sedí. Povídali jsme si o tom dlouze a já jsem z toho, co říkal o tom telefonu, pomalu chápala cosi o něm. Už jsem seděla pohodlně, venku bylo pěkně a barevno. Povídali jsme si pak o životě, o malování, o vnímání světa, štěstí, smutku, osudu... Bylo to dlouhé a velmi velmi pomalé. Ráda mluvím do hloubky. Tohle byly hloubky, které neznám, jiné vidění. Byla to vzájemnost, nebylo to poslouchání, bylo to povídání, do kterého jsme se vnášeli oba. Hlídali jsme navzájem, jestli si rozumíme. Každopádně mi rozsvítil svět na řadu dalších dní.
Psala jsem mu na mail ještě nějaké pokyny k Moodlu a on mi odpověděl, že děkuje za povídání, že jsem zajímavá. No, to nevím, ale já jemu mám rozhodně za co děkovat.
Minulý týden jsem jela autobusem z Prahy, z pracovní schůzky, která startuje pro mě zajímavou práci se zajímavými lidmi, bylo to veskrze pěkné a já byla vyladěná. Venku se stmívalo a bylo jaro. Zavolal mi, omlouval se, že prý byl v mailu asi moc drzý, že se bojí, jestli se mě nějak nedotkl. Mluvil zas pomalu, ke všemu vždy jen několika přesnými slovy. Vyprávěl, že si dělá nový ateliér a že teď maluje jen v hlavě, popisoval, co vidí, když se podívá v tomhle stavu třeba na mraky. Znám trochu jeho obrazy a tak jsem se dívala na mraky v zapadajícím slunci a věděla jsem, o čem mluví, z toho mála slov. Bylo to moc fajn. A dost na to myslím, na ten pocit.
Přesto: Nevěřím mu úplně. Hrajeme spolu hru na upřímné povídání, ale každý má nějaké představy o tom druhém. Já se za to stydím, ale podezírám ho. Vím, že občas vzbuzuju v mužích důvěru a takovou příchylnost, jakousi naději v krásu a dobro světa. To jsou pěkné touhy, ano. Ráda cokoli z toho dám. Ale potřebuju to i dostat.
Jsem k němu možná nespravedlivá. Byl překvapený, že bydlíme od sebe jen pár kilometrů. Jestli mě pozve třeba na kafe, půjdu.

Gravitaci lze zanedbat

Četla jsem dnes na netu článek o tom, že bumerangy létají ve stavu beztíže stejně, jako u nás na Zemi. Odborníci prý překvapeni nejsou, já také ne ;-) jen mě to těší.
Co se mi ale líbilo, byla poslední věta tohoto odstavce (to já totiž na vědcích úplně miluju, tuhle větu).

"To, že se bumerang vrací i v prostředí beztíže mě nijak zvlášť nepřekvapilo.“ Gravitaci podle něj vůbec není třeba brát v potaz: "V podstatě ji lze zanedbat,“ tvrdí Caughey.

Možná je to tím, že jsem mnohem spíše češtinář, než fyzik. Láká mě větu si lehce upravit:

"V podstatě lze gravitaci zanedbat."

A vím, že vytrhávání z kontextu je zločin :-)

Víte, jak spolknout slona?

Tušit něco tak dobře, až to vlastně víte, může být těžký. Děláte si představy a připravujete se, že to tak opravdu je. Ale přesto to pak to na vlastní uši slyšet, to je teprve blbý.
Na druhou stranu tušit něco a dělat si představy a moc to chtít vědět, je ještě blbější.
Konečně se něco dozvědět, může být přece jen lepší.
Ale stejně jsem měla jedinou touhu: dát si panáka. Mám doma černou vodku, kterou jsem chtěla dát tobě, Petře, protože obsahuje huminové látky a je prý úžasně očistná pro organizmus :-) Tak máš smůlu, víš, nedostaneš nic, nepřišel sis včas :-) A otevřenou ti ji nedám.
Dala jsem si panáka a pak jsem uháněla přes město, v rekordním čase, pro syna do školy a pak k lékaři.
Bylo nádherně! Je to přece jen velká úleva, když přijde těžkost a vy víte, že to není představa. Představa je příliš éterická. Hmatatelný problém vezmete, prohlédnete si ho a pak ho rozkrájíte a po kouskách ho sníte. Se slony je to úplně stejné :-)