Kamarád, co jsem na něj pyšná

Mám kamaráda. Je to takovej kluk :-) Byla jsem u toho, když začínal hrát. Držela jsem mu všechny palce v širokém dalekém okolí. Jsem pyšná! Protože je to pašák, kabrňák a ušiska a srdce má tam, kde mají být. Nechám se vzít na výlet do vesmíru, když hraje. Vybírám si, kudy to vezmu, al vděčně přijmu jeho nabídku, slyším, vidím, hraju si a gravitace ani čas neexistují. Psala jsem o tom trošku tady.
Jsem ještě víc pyšná! Protože se dal dohromady s prímovým Ferdou z Jihlavy, mají teď spolu o čtvrtou dimenzi víc. A víte, když jsem je naposled slyšela naživo, připadalo mi, že přesně ten Ferda mi tam chyběl. Let nahoru znám (a přijde mi občas od někoho jako klišé) - ale ten Ferda... nahodu to beru oklikama, hraju si a fakt se musím smát :-)

tak to byla Romanova (a už jejich společná) Cuba...
jenže... takováhle chvilka, to nic není... to chce žít v tom hodiny a hodiny a hodiny...

třeba takhle (byť tentokrát bez Ferdy)

Tak a dost! Konec lenosti, dám se do klubu.

Fakt mě to dopálilo.
Šimona Pánka jsem znala na vejšce a už tehdy měl mou úctu a přátelství, i když si mě nemůže pamatovat (asi).
Když startoval Člověk v tísni, měl také od počátku mou úctu a přátelství. Jednu dobu jsem byla členkou klubu přátel.
No. A pak se dozvím, že Paňák Rád straší ředitele škol, aby nedovolili na školách studentské volby. Mohlo by k tomu být mrtě komentářů, nechám je tisku. Ale vzkypěla jsem. A tak díky Paňákovi jsem učinila to, co jsem už pár let plánovala obnovit: přihlásila jsem se znovu do Klubu přátel Člověka v tísni. Zároveň vyhlašuji otevřené nepřátelství Paňákovi. Howgh :-)

Co mají společného koblihy a National Geographic Photo of the Day?

Mě :-)

V noci se mi zdálo o koblihách a ráno jsem je potkala v malém krámku, kam ráda chodím. Kobliha je taková malá marmeládová radost.

Jím koblihu a dívám se na dnešní fotografii na National Geographic. Dnešní fotografie je taky radost, velká papouščí, jen se podívejte ve velkém.
***
((Povšimněte si, prosím, v popisku pod fotkou na NG, že papouščí koupačka se udála na místě, které se názvem přímo nabízí: Gulf of Papagayo...))

A znovu Kounovské řady

Byl první jarní den a bylo krásně. Jeli jsme tam zas a rozhodně ne naposledy. Příště obejdeme všechny řady velmi velmi pomalu a zkusíme v malém opukovém lomu najít zkameněliny (domorodci nám prozradili, kde se hledá nejlíp... jo!).

Kounovské kamenné řady

Zajeli jsme si v neděli odpoledne do Kounova. Bylo zasněžené jaro, jako od cukráře. Kraj pocukrovaný a navátý sníh vypadal jako z bílků - lesní mravenci by mohli svištět na lyžích ze závějí a připadat si jako v Alpách - sněhové duny, převisy a modrá obloha. Bylo krásně!
Kdysi dávno žili nahoře nad Kounovem na "stolovém" kopci, na Rovinách, lidé. Teď je tam les. Po lidech zbyly dlouhé řady kamenů, směrované od severu k jihu - patnáct řad, přes dva tisíce kamenů... Možná pravěká observatoř, možná kultovní místo...
Sníh jiskřil, les voněl jarem a všude byl klid.
Je to kultovní místo, teď už určitě ano.
Pojedeme tam ještě jednou, brzy, až nebude sníh a než bude tráva.
***
Co praví teta Wiki o Kounovských kamenných řadách

Jarní nad-klasika, aneb Nad-ěje

http://www.ted.com/talks/lang/cze/benjamin_zander_on_music_and_passion.html

Můžete si pod videem zapnout české titulky.

Ale copak to...

Myslela jsem na tátu (pochopíte kdy a proč).

A myslela jsem na jaro, protože v sobě kvetu :-)

Plekanec

Dnes ráno jsem frčela do Prahy. Nastoupil i pán s baťochem a ejhle, znal se s řidičem autobusu. Neposlouchala jsem je, počítala jsem žlutá auta, ale:

"No von mi kámoš zavolá, kdyby něco."

A po chvíli:

"Tak prej tři jedna Plekanec".

Šla jsem po Václaváku a Jindřišskou. V ulicích se neslo tiché vlnění: "Tři jedna Plekanec, tři jedna Plekanec, tři jedna..."

Ale jo, já jsem celou dobu věděla, o čem se mluví :-)