Proč neodejdou?

Dávná vzpomínka.
Jednou večer byla hustá mlha a venku tlumené ticho. Do toho ticha jsem zvenku zaslechla sténání a pláč. Zoufalé vzlyky nepřestávaly a byly drásavé a byla v nich slyšet fyzická bolest. Nepřestávaly. A nepřestávaly. Jen v nich přibývalo "prosím!"
Otevřela jsem okno a snažila se v mlze odhadnout, odkud ta paní pláče. Pak jsem zavolala na policii.
Přijeli, nechali si ukázat ten dům, také slyšeli. A pak šli dovnitř. Ten, který zůstal se mnou venku, mi řekl: "Víte, my stejně napoprvé nic nezmůžeme."
Šla jsem domů a ještě mnoho hodin seděla v tichu a tísni, že to uslyším zas.
Dodnes si její hlas pamatuju. To zoufalství v něm, prosbu o konec (všeho), ale také odevzdání.
Narazila jsem na zajímavé video, které skrývá víc, než kolik je v něm řečeno.

Poselství autistického chlapce

Nedávno jsme já a horečka pocítily potřebu moudrého a osvobozujícího slova. Jakési potravy duševní, myšlenkové prány, když jsme tak ležely v tichu a když číst se nechtělo. I pustily jsme si záznam setkání Jaroslava Duška a MUDr. Jana Hnízdila, které proběhlo v divadle Kampa a která přenášela online televize ČT24 a záznam je k dispozici. Dlouhá beseda, naštěstí.
Dušek tam vypráví, že nějaká dívka se kdysi v meditaci napojila na autistického chlapce a on jí sdělil toto:
"Dokud rodiče zpívají, je to ještě dobré. 
Když začnou meditovat, je to ještě dobré, ale už je to horší.
Jakmile začnou normálně mluvit, je to nesnesitelné.
Neboť jejich myšlení je tak ostré a jejich myšlenky jsou tak bodavé, že já se musím zavřít sám do sebe, protože mě to strašně bolí."
V souhlasu s Jaroslavem Duškem myslím, že toto není zpráva někoho, jehož vnímání je zastřené. Právě naopak.
Pokud ale odhlédneme od toho, že zprávu "proslovil" autistický chlapec, můžeme uvažovat směle o tom, že myšlení může být ostré, když ve slovech a pojmech okrajujeme a okrajujeme to, co myšlenka může nést ve své celistvosti. Usoudila jsem, že to, co mi přináší úlevu a pravost, jsou právě myšlenky v tichu oblé a rozprostřené přes všechno, co "je" i "JE", čili co souzní s mým širokým vnímáním bytí. Líp vám to vysvětlit neumím...
Video najdete TADY.

Nemůžete někde být, dokud se tam nedostanete

Čteme si každý den jednu kapitolu z knihy "Velká kniha toltécké moudrosti" od Susan Greggové.  Je tam 365 kapitolek, na každý den jedna. Některé jsou lepší, jiné méně. Vedou jakousi cestou, na které najdete pro sebe do běžného života leccos užitečného. Pokud znáte toltécké učení odjinud, bude vám to rozhodně povědomé. Nečekejte příliš, příliš od sebe. Ale doporučuju, to každopádně. Ostatně na chvíli se zastavit a naplánovat si něco pro sebe na další den je... veskrze užitečné.
Byla jsem před pár dny naštvaná. Hlavně na sebe, ale nejen.
Dám čistící ukázku z dalšího dne, ano?

Nemůžete někde být, dokud se tam nedostanete
Nemůžete vyřešit problém dřív, než ho vyřešíte. Nemůžete vidět život z duchovní perspektivy, dokud ho z duchovní perspektivy neuvidíte. Pokud se v některých oblastech života cítíte jako oběti, tak se tak prostě cíťte. Skutečně si dovolte rozkrýt, jak malí a bezmocní se cítíte. Uvědomte si všechny své omezující myšlenky a nesuďte je dříve, než budete připraveni je nechat být.
Nemůžete něco změnit dřív, než jste na tuto změnu připraveni. Připustit si, že nejste dosud připraveni, neznamená, že jste nečinní. Připustit si, že ještě nejste připraveni, vám dá volnost k podniknutí jakékoliv akce, která je nezbytná, abyste se stali ochotnými se změnit.
Nemůžete vidět, co je na druhé straně hory, dřív, než se dostanete na vrchol. Když budete sedět u cesty a budete se vztekat, nepomůže vám to dostat se dřív na vrchol, avšak když budete klást jednu nohu před druhou, pomůže vám to.
Začněte hýbat nohama a mít ze své pouti potěšení.


Susan Greggová, "Velká kniha toltécké moudrosti", kapitola 225, Nakladatelství DOBRA, 2006

Výlet do lesa

Můj kamarád Hanuš by možná (kdysi) řekl: "Na výlet do lesa choděj ve dne jen srabi."
Ne, není to tak, nelekejte se, ale fakt je, že my chodíme do lesa rádi v noci.
Proč?
Když přijedete do lesa ještě za světla, vstoupíte do cvrlikání a ruchu. A jak se šeří, začne se les měnit. Vkrádají se stíny, nebe nad špičkami stromů se mění, zvuky tichnou. Jestli se ve dne cítíte s lesem srostlí, pak v noci je ten pocit mnohem silnější. Les je v noci prostě nádherný!
Když se setmí, přijde kouzlo tmy. Ona ta lesní tma má spoustu odstínů, podle toho, pod kterým stromem žije. Jak jdete, vidíte tmou. Nevidíte ostře kam šlapete, často ani kam jdete. Můžete ale úplně klidně jít i po cestě, kterou vůbec nevidíte! Buď se budete dívat nahoru, jak se stromy rozestupují, nebo půjdete prostě jinak - dáte důvěru svým nohám, jen jdete, hlavě se uleví. Tma vás učí "v tom" chodit. Ale hlavně: černočernou tmu v lese zažijete málokdy. I když ano, stalo se nám to, jo!
Když sejdete z cesty dobrovolně, když půjdete přímo lesem, dostanete se na místa, kam byste za dne nešli. Protože by se vám nechtělo lézt kopřivami a přes větve. Že zakopáváte? Ano, ale míň než ve dne, i v tom je kouzlo tmy!
Hlavně na baterku zapomeňte, je naprosto zbytečná. Vidíte s ní jen přímo před sebe, kolem už nic, baterka vás zavře do zkumavky a kazí kouzlo tmy.
Posaďte se a poslouchejte. Všude kolem vás je život: ve stromech, v trávě, v ptácích i zvířatech a dokonce i v těch kopřivách a svízeli.
Nebojte se. Je tak nádherné se nebát! V lese nemusíte. Proč taky. Respektive, bojte se, ano. Myslivců. Jak zaslechnete střelbu, honem pryč!

Howard určitě vypadá jako Bobby McFerrin

Mám svého boha. Stará se o mě a učí mě. To by bylo na dlouho.
Miluju Bobbyho McFerrina. Je nejen báječný muzikant s obrovským hlasovým rozsahem, ale taky... milej, hravej, moudrej.
Mám ráda jeho album Vocabularies, poslouchám ho často, ve tmě. Znám ho už dobře, ale zároveň vím, že to všechno vždycky slyším od začátku.
Už druhý den mi jede v hlavě Say Ladeo. Můžu dělat cokoli, je to tam. Dneska jsem si našla klip a ejhle, můj Howard určitě musí vypadat jako Bobby! Je to celej on... Že mě to nenapadlo dřív!

Kratší verze. Mám ráda tu dlouhou. Mám ráda čas.
(Víte, co je na tom opravdu fajn? Howard mi to možná pustil do hlavy právě proto, aby měl konečně tvář. Takhle my to máme s Howardem vždycky. Ať už je Howard kdokoli/cokoli, funguje to, to mi věřte.)

Nespravedlnost... ?

Včera a předvčírem jsem:
Dělala mnoho hodin divnou práci s obrovskými excelovskými tabulkami. Po prvním dnu mi hlava třeštila, druhý den byla na ulomení. Sáhla jsem si na dno chápacích schopností, únava, stres.
Byla u zubaře. Dostala jsem trojitou dávku anestetika, protože jsem prostě nebrněla a nebrněla, asi jsem byla proti nebolesti obrněná.
V noci na dnešek jsem málo spala.
...
Můj milý včera vyvolával bubnováním déšť, spal v noci venku a snídal jahody přímo na poli.
Já chci taky!
Nespravedlnost?
Divná práce občas být musí. Pochopila jsem nakonec všechno a užila si do dna pocit výhry.
Zub nakonec nepřišel vytrhnout, naopak, má epesní obezdívku a dokud drží, nebudu královna (s korunkou).
Dnes v noci jsem si parádně poslechla muziku. Trochu jsem tančila...
Nespravedlnost?
No... záleží na úhlu pohledu a ten si můžete vybrat prostě sami. Svoboda!
Jdu se projít.

Souboj hrnků 2011

Tento týden mám fest šrumec.
Ale!
Pro souboj hrnků si čas najdu.
Souboj hrnků mi před dvěma lety přinesl velký dárek: při vybírání mých nej-hrnečků a hlavně při čtení zprávy o průběhu hlasování. Viz ZDE, prosím.
Letošní souboj hrnků stiháte taky, TADY.