Žít s lehkostí

Adame, díky za tip na video!

O tai-chi s kosou

Bude to kapánek patetické, ale znáte mě, já to tak prožila.

Byla jsem na kurzu kosení.
Proč?
Protože nemám ráda strunovou sekačku, smrad a kravál, vibrace a mixování všeho živého, včetně trávy. Protože jsem zkoušela kosit a bylo to překrásné a bylo to zkrátka ono, přestože jsem to neuměla. A protože jsem kdysi dávno viděla film o tom, jak se scházejí sekáči a za brzkého rána společně kosí louku. Nikdy jsem na to nezapomněla a chtěla jsem to víc než létat, opravdu.
V sobotu jsem jela pro svou novou kosu a věděla jsem, že bude báječná. Jela jsem pochopit ji, naučit se o ni pečovat a pak tančit v trávě s ostatními lidmi s kosami. Těšila jsem se na ty lidi stejně jako na kosení!
Byl překrásný slunečný a teplý den. Všechno vonělo. Sekáči se sjížděli a Mistr Dan je vítal. Boty dolů. Lidé, kosy, vzduch a slunce, krásné místo, pomalý čas. Markétin oběd byl hostinou o několika chodech, ráj chutí, barev a vůní. A pak to doopravdy začalo.

Taková kosa, to je zázračný nástroj ověřený tisíciletími. Je to bytost, která má žebro (Adam tam byl taky), patu, špičku, ostří a stopku, na stopce ťuplík, sekáči vědí. Nasadí se na dřevěné kosiště (sláva jasanům a břízám a nejen jim) a připevní se kosiřníkem. Jenže pozor, ono to není jen tak! Kosa musí být správně dlouhá, správně vyrobená ze správného kovu, správně tvarovaná, správně nakloněná. Kosiště musí pasovat k sekáčovi, držadla musí být ve správných polohách, aby se kosa mohla správně položit do trávy, když sekáč vezme kosiště do rukou, aby se nehrbil a při tanci s kosou dobře využil svou sílu. To bylo první, co jsme se učili.
Možná byste se divili, jak může být kosa ostrá (já se divila). Tady se hraje o milimetry i setiny milimetrů. Sednete si na dřevěného kozlíka pěkně obkročmo, mezi koleny máte kovovou babku, kosu na babku ve správném místě a pod správným úhlem přitisknete a kladivem vytahujete kov kosy skoro do ztracena, do jemně zahnutého ostří. A broušení. Modrá břidlice, kámen je v dlani hebký, ale kose umí z jedné strany pod tlakem doladit ostří, z druhé jemně kov uhladí. Je to naprosto dokonalé. Dan kosám rozumí (ano, i zvuku kovu). V sobotu večer jsme měli pocit, že i my chápeme.
Když slunce zapadá, bývá tráva ke kosení dobře naladěná. Šli jsme na louku a začali praktikovat tai-chi s kosami, dokud se nesetmělo. Tančíte proto, aby kosa plula po zemi velikým půlkruhem tam a zase zpátky, v tanci uděláte krůček kupředu a kosa v oblouku sáhne o kousek dál. Přes noc prý pohyb k tělu přilne, proto jsme začali už večer trénovat na ráno.
Neděle, pět hodin ráno. První snídaně, kosy a hrábě na valník, my taky. Jízda králů přes vesnici na louku. Jen si to představte! Ó jé! Rozestoupili jsme se kolem celé louky, podívali se na sebe a začali jsme. Každý z nás kosil ve směru hodinových ručiček podél hrany trávy, pak podél okraje vytvořeného sekáčem o kousek vpředu. Po chvíli zastavit, sáhnout tím úžasným pohybem na bok do toulce pro mokrý brousek z břidlice a přiostřit kosu. Dosekali jsme se ve spirále do srdce louky. Shrabali trávu, to už začínala bouřka, naložili se na valník a jeli domů. Bylo to skvělé, skvělé.
Druhá snídaně, doklepání kos a odpočinek s exkurzí po permakulturní zahradě, dlouhé povídání o přirozeném bydlení a žití a o všem, někteří usnuli v trávě. Kolem běhala kachna běžec a vodila svoje prťata. Odpočinek a dlouhý báječný oběd, aby ten zážitek měl čas doznít.
O loučení psát nebudu.

Nikdy nezapomenu:
To úžasné místo, kde Dan a Markéta žijí.
Otevřená vrata do dvora oživlé roubenky, která se dočkala svých lidí.
Na Dana, který ke mně s úsměvem přichází.
Scházející se sekáče a pocit, že mnohé z nich přece znám! (Asi ze sna, ano, to by mohlo tak být.)
Čolci v jezírku a kachna běžce s prťaty.
První kontakt se svou novou kosou.
Kruh sekáčů a mystické povídání o kosách, geometrii, o souladu kovu, dřeva, lidí a louky.
Úžasné rytmy a akordy v orchestru sekáčů, kteří naklepávají své kosy. Největší zážitek ze soboty!
První kosení za soumraku, který voněl. Dokonalé štěstí.
Spánek a svítání v zahradě.
Cesta za čerstvého rána na voze s přáteli v očekávání věcí příštích.
Společné kosení, konečně společné kosení!
Voda z nebe, blesky a šťastní sekáči na valníku cestou zpět, zvědavá babička za záclonou.
Ten poklid v zahradě v bezčasí.
Ale ono by toho bylo mnoho.

Veliké díky a velikou poklonu s úctou skládám k nohám moudrému Danovi, mistru kosy! Dokáže oživit i ty staré, které jsme si dovezli a kterým jsme možná ani už nevěřili. Jak nás neúnavně všechny obcházel a se vším pomáhal. My se učili rádi, i jeden od druhého.
Převeliké díky Markétě za její dokonalé hostiny, kterými jsme mohli nasytit těla i duše. Tak dobré a krásné to všechno bylo!
http://www.vianatura.cz/

Sekáči! Lidé, které považuji za přátele: Vašek, Martin, Petr, Lenka, Roman, Adam, Radka, Honza, Pavel, Matěj, Josef, Tito, Miki, Tomáš... a František, který mi dal kámen, jenž je důležitý, pročež ho mám tady teď před sebou. Mohla bych s těmi lidmi být týden, dva, tři...

(Závidím všem, kteří na sekání vlítli hned v pondělí ráno raníčko. Píšeme si, čili o některých vím.)

V obrazech: Moc pěkné fotky pořídil Pavel Ovsík, sekáč a fotograf z Pravého domácího časopisu (který odbírám a doporučuji!)

Pravá a levá, to je oč tu běží

Proč neodejdou?

Dávná vzpomínka.
Jednou večer byla hustá mlha a venku tlumené ticho. Do toho ticha jsem zvenku zaslechla sténání a pláč. Zoufalé vzlyky nepřestávaly a byly drásavé a byla v nich slyšet fyzická bolest. Nepřestávaly. A nepřestávaly. Jen v nich přibývalo "prosím!"
Otevřela jsem okno a snažila se v mlze odhadnout, odkud ta paní pláče. Pak jsem zavolala na policii.
Přijeli, nechali si ukázat ten dům, také slyšeli. A pak šli dovnitř. Ten, který zůstal se mnou venku, mi řekl: "Víte, my stejně napoprvé nic nezmůžeme."
Šla jsem domů a ještě mnoho hodin seděla v tichu a tísni, že to uslyším zas.
Dodnes si její hlas pamatuju. To zoufalství v něm, prosbu o konec (všeho), ale také odevzdání.
Narazila jsem na zajímavé video, které skrývá víc, než kolik je v něm řečeno.

Poselství autistického chlapce

Nedávno jsme já a horečka pocítily potřebu moudrého a osvobozujícího slova. Jakési potravy duševní, myšlenkové prány, když jsme tak ležely v tichu a když číst se nechtělo. I pustily jsme si záznam setkání Jaroslava Duška a MUDr. Jana Hnízdila, které proběhlo v divadle Kampa a která přenášela online televize ČT24 a záznam je k dispozici. Dlouhá beseda, naštěstí.
Dušek tam vypráví, že nějaká dívka se kdysi v meditaci napojila na autistického chlapce a on jí sdělil toto:
"Dokud rodiče zpívají, je to ještě dobré. 
Když začnou meditovat, je to ještě dobré, ale už je to horší.
Jakmile začnou normálně mluvit, je to nesnesitelné.
Neboť jejich myšlení je tak ostré a jejich myšlenky jsou tak bodavé, že já se musím zavřít sám do sebe, protože mě to strašně bolí."
V souhlasu s Jaroslavem Duškem myslím, že toto není zpráva někoho, jehož vnímání je zastřené. Právě naopak.
Pokud ale odhlédneme od toho, že zprávu "proslovil" autistický chlapec, můžeme uvažovat směle o tom, že myšlení může být ostré, když ve slovech a pojmech okrajujeme a okrajujeme to, co myšlenka může nést ve své celistvosti. Usoudila jsem, že to, co mi přináší úlevu a pravost, jsou právě myšlenky v tichu oblé a rozprostřené přes všechno, co "je" i "JE", čili co souzní s mým širokým vnímáním bytí. Líp vám to vysvětlit neumím...
Video najdete TADY.

Nemůžete někde být, dokud se tam nedostanete

Čteme si každý den jednu kapitolu z knihy "Velká kniha toltécké moudrosti" od Susan Greggové.  Je tam 365 kapitolek, na každý den jedna. Některé jsou lepší, jiné méně. Vedou jakousi cestou, na které najdete pro sebe do běžného života leccos užitečného. Pokud znáte toltécké učení odjinud, bude vám to rozhodně povědomé. Nečekejte příliš, příliš od sebe. Ale doporučuju, to každopádně. Ostatně na chvíli se zastavit a naplánovat si něco pro sebe na další den je... veskrze užitečné.
Byla jsem před pár dny naštvaná. Hlavně na sebe, ale nejen.
Dám čistící ukázku z dalšího dne, ano?

Nemůžete někde být, dokud se tam nedostanete
Nemůžete vyřešit problém dřív, než ho vyřešíte. Nemůžete vidět život z duchovní perspektivy, dokud ho z duchovní perspektivy neuvidíte. Pokud se v některých oblastech života cítíte jako oběti, tak se tak prostě cíťte. Skutečně si dovolte rozkrýt, jak malí a bezmocní se cítíte. Uvědomte si všechny své omezující myšlenky a nesuďte je dříve, než budete připraveni je nechat být.
Nemůžete něco změnit dřív, než jste na tuto změnu připraveni. Připustit si, že nejste dosud připraveni, neznamená, že jste nečinní. Připustit si, že ještě nejste připraveni, vám dá volnost k podniknutí jakékoliv akce, která je nezbytná, abyste se stali ochotnými se změnit.
Nemůžete vidět, co je na druhé straně hory, dřív, než se dostanete na vrchol. Když budete sedět u cesty a budete se vztekat, nepomůže vám to dostat se dřív na vrchol, avšak když budete klást jednu nohu před druhou, pomůže vám to.
Začněte hýbat nohama a mít ze své pouti potěšení.


Susan Greggová, "Velká kniha toltécké moudrosti", kapitola 225, Nakladatelství DOBRA, 2006

Výlet do lesa

Můj kamarád Hanuš by možná (kdysi) řekl: "Na výlet do lesa choděj ve dne jen srabi."
Ne, není to tak, nelekejte se, ale fakt je, že my chodíme do lesa rádi v noci.
Proč?
Když přijedete do lesa ještě za světla, vstoupíte do cvrlikání a ruchu. A jak se šeří, začne se les měnit. Vkrádají se stíny, nebe nad špičkami stromů se mění, zvuky tichnou. Jestli se ve dne cítíte s lesem srostlí, pak v noci je ten pocit mnohem silnější. Les je v noci prostě nádherný!
Když se setmí, přijde kouzlo tmy. Ona ta lesní tma má spoustu odstínů, podle toho, pod kterým stromem žije. Jak jdete, vidíte tmou. Nevidíte ostře kam šlapete, často ani kam jdete. Můžete ale úplně klidně jít i po cestě, kterou vůbec nevidíte! Buď se budete dívat nahoru, jak se stromy rozestupují, nebo půjdete prostě jinak - dáte důvěru svým nohám, jen jdete, hlavě se uleví. Tma vás učí "v tom" chodit. Ale hlavně: černočernou tmu v lese zažijete málokdy. I když ano, stalo se nám to, jo!
Když sejdete z cesty dobrovolně, když půjdete přímo lesem, dostanete se na místa, kam byste za dne nešli. Protože by se vám nechtělo lézt kopřivami a přes větve. Že zakopáváte? Ano, ale míň než ve dne, i v tom je kouzlo tmy!
Hlavně na baterku zapomeňte, je naprosto zbytečná. Vidíte s ní jen přímo před sebe, kolem už nic, baterka vás zavře do zkumavky a kazí kouzlo tmy.
Posaďte se a poslouchejte. Všude kolem vás je život: ve stromech, v trávě, v ptácích i zvířatech a dokonce i v těch kopřivách a svízeli.
Nebojte se. Je tak nádherné se nebát! V lese nemusíte. Proč taky. Respektive, bojte se, ano. Myslivců. Jak zaslechnete střelbu, honem pryč!