Mám kamaráda, znám ho totiž z netu... Je veselej, moc príma.
Jednou jsme měli sraz naší netparty v Terezíně v kempu a protože je tam i fotbalové hřiště a protože tam zrovna probíhal nějaký turnaj, chodili jsme tam s Gonzíkem od piva fandit a já si to užila velmi. Znali jsme se asi hodinu, ale nasmála jsem se jako málokdy. Nevím, proti komu Terezín tehdy hrál, ale byli pruhovaní, a když jsme si to s Gonzem dělili, já chtěla fandit "těm pruhovanejm, přece". (Gonz: "Ale támhleten jeden pruhovanej s píšťalkou nehraje, víš to?")
Gonzáles trénuje mladší žáky u nich doma v Sokole Pěčice. A tak jsem tam za fanynku, sleduju, jak hrajou. Tedy na netu. Ale jednou... jednou se tam vypravím, fakt.
Ono totiž nejde o body. Ono jde o to, že u nich ve vsi se chlapi a kluci takhle baví.
U nás ve vsi, tam, co mám chalupu, se každoročně koná přátelský mač Horňáci vs. Dolňáci. Těším se na to vždycky jak malá. Pro mě je to místní událost roku. Já se totiž moc ráda na ty chlapy ze vsi dívám jak hrají, vážně, jsou úžasní a najednou úplně jiní. Ne všechny sousedky si to myslí a se svým mužem ani tak významnou událost nežijí :-) škoda. Ne že by to tam nejiskřilo... Mívám radost, takovou moc příjemnou radost z pospolitosti.
Ono jde o to, že si hrajou. (A pak se jde do hodpody.)
Gonzíkovi svěřenci vědí, že kdesi za horami žije nějaká tajemná Lou a sleduje tabulku výsledků a občas probírá tréninkový program a náladu v mančaftu s trenérem po ICQ.
BTW: Pěčičáci mají nové modré dresy. Na jednu stranu škoda, oni totiž tehdy dřív byli taky pruhovaní.
Žádné komentáře:
Okomentovat