Chce se mi spát. Ale nepůjdu ještě, nemůžu.
Kdybych ale mohla a kdybych si mohla ještě i něco přát, tak bych rozhodně chtěla zopakovat ten sen, co se mi zdál v noci na dnešek.
Byl celonoční, překlenul několik probuzení, včetně cesty do kuchyně. Mívám dlouhé sny a umím je navazovat.
Neměl žádný děj, byl to sen o tom, jak spím, blaženě, spokojeně.
A představte si, v tom spánku se mnou byly ruce. Ne dvě, bylo jich mnoho! Byly konejšivé a věděly předem. Nemusela jsem nic. Když jsem se chtěla pohnout, nějaká náruč mě vzala a znovu uložila. Kdybych snad chtěla mít z něčeho strach, ani by to nešlo, dřív než by na mě sáhla obava, už na tom místě hřála ruka. Ruce se mě dotýkaly celou noc, stále, hladily a objímaly, těšily mě, ale i sebe, bylo to příjemně vzájemné. Bylo to úlevné, bylo to hřejivé, bylo to léčivé. Moc pěkná noc to byla.
Vzbudila jsem se v sedm ráno a byla jsem úplně čerstvá a odpočatá, hlava jasná, smysly živé.
Můžete se zcela oprávněně zeptat: Proč si teda přeješ sen a ne nějaké blahé ruce?
No, proto, že dnes večer je sen splnitelný, ale TAKOVÉ ruce nejspíš ne :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat